Člověk není vagina, penis, srdce, tříslo, zub. Dokonce ani to všechno dohromady. Je to složitý, nikým neprobádaný mechanismus, o kterém se v krásné literatuře traduje, že ho drží pohromadě jednadvacet gramů duše. Léčení nikoliv jednotlivých částí, ale celku jménem člověk se říká psychosomatická medicína. A té se věnuje MUDr. Helena Máslová. Není to obor, za který by medici dali život. Netočí se v něm velké peníze a nad vizitkou nikdo neomdlí.
Foto: Adam Holý
Co vás na „scestí“ psychosomatické medicíny přivedlo?
Můj prvotní kariérní sestup. Začínala jsem na gynekologii. Ale záhy jsem publikovala články s vlastními názory, a tak jsem byla odejita na internu. Odtud do léčebny dlouhodobě nemocných. Níž už to v dnešní hierarchii medicíny nejde. Ledaže bych dělala topiče v krematoriu. Žádné profesní pochybení v tom ale nebylo. Odmalička mám vyvinutý pozorovací talent, a proto vidím i to, co má zůstat skryto. Můj kariérní sešup mi dovolil vidět, ptát se a být svobodná. V práci i v životě.
Rychlá cesta od počátku ke konci…
Gynekologie i geriatrie mají paradoxně hodně společného. V dnešním světě, kde o podobě medicíny rozhodují zejména muži ve věku kolem padesáti let, jsou to především obory okrajové. Nemluvňata, oslabené matky a staříci vůči statným mužům jen těžko radikálně vyjádří své potřeby. Ale nejsou marní: ti padesátiletí borci nám tu vybudovali skvělou síť kardiologických pracovišť, neboť vnímají vážně své první infarkty. Vynikající urologie, protože nebezpečí ztráty mužnosti se také nedá brát na lehkou váhu. Potřebná je i ortopedie, ta je zase fajn k narovnání polámaných kostí ze svahů. Ještě máme na vynikající úrovni dětskou onkologii, protože tenhle problém budí soucit.
Jak pacienty léčíte?
Ze všeho nejdřív musíme společně sestavit jejich osobní dějepis a v něm pak vysledovat červenou nit, která vede k současnému problému. Zjistit, do jaké rodiny se dotyčný narodil, komu, jak staré matce, do jakého sociálního prostředí, počet sourozenců… Je to mravenčí práce. Nejvíc jsem se naučila pozorováním vlastní rodiny a vlastního života. Nedávno jsem svému tatínkovi k osmdesátinám nechala vytisknout knížku jeho fotografií od narození po současnost. Je to názorný příklad toho, oč tu běží. Nejen dokumentární záznam doby, ale pro psychosomatického lékaře ideální materiál. Na počátku tátovy knížky je teenager, frajer s ohněm v očích a motorkou. Po válce, kdy sebrali dědovi majetek a rodina sjela dolů, to ještě urval mládím. Na fotkách z období budování reálného socialismu už má ztrhané rysy, na dalších i rezignované oči. Ale stále je to hezkej mladej chlap s rodinou a dvěma dětmi. Pak je tu fotka z období, kdy potkal mou mámu, a jeho oči jsou zase jako plameny. No a následuje obrázek, na kterém stojí sám v krajině s kočárkem. Krajina je neutěšená, límec baloňáku má zvednutý… Je k politování. V tom kočárku jsem já: jeho tehdy nemanželské dítě… Tady mu vstoupila do života vina, nic než vina. A s ní ztuhlost a ztuhlost znamená artrózu nosných kloubů a pozvolné tuhnutí jinak pronikavého myšlení. Tak takhle pracuji s pacienty. A protože jsem lékařka, všechny informace jsou chráněné lékařským tajemstvím. Nemám ráda veřejné courání se lidskými životy.
Kdo chodí do vaší ordinace?
Lidé, kteří chtějí zjistit, proč jsou nemocní. Ale také ti, kteří jsou zdraví a chtějí vědět, jaký typ onemocnění jim hrozí. Měla jsem období, kdy převažovaly dívky s poruchou menstruačního cyklu a ženy, které nemohly otěhotnět. Přicházejí ženy po těžkých porodech i v období klimakteria. Poslední dobou mám ale dvě opravdu zvláštní skupiny: ženy po klimakteriu, které vytahují kostlivce ze skříní a chtějí si dořešit například poporodní trauma. A stále víc chodí zdravé mladé dívky, které se ptají, co dělat, když maminka pije, nebo je bulimička. Muži chodí s takzvanými funkčními poruchami.
Co člověka nejvíc ovlivní hned na počátku?
Zažila jsem u porodu mého prvního dítěte lékaře, který sloužil takzvanou pasonetku (pátek, sobota, neděle). Přišel ke mně s rozepnutým poklopcem a namísto pozdravu do mě strčil ruku. Žádné štráchy typu „dobrý den, jmenuji se tak a tak, natož jak se cítíte“… Co takový lékař ze ženy vidí – vaginu, břicho a dost. Potom i obličej. Do zprávy napíše v lepším případě, že proběhl spontánní vaginální porod a poporodní stav je bez obtíží. Tečka. Rodičky to popisují jako Mlčení jehňátek zkombinované s klinickou smrtí. A teď si představte, že vy jste tím dítětem, které někam odnesou. První, co na světě prožijete, je existenční úzkost. Dítě ví bezpečně, že bez matky nepřežije déle než
24 hodin. Prožívá strach o holý život. Matka, která tam zůstane ležet, zase v té chvíli ztrácí důvěru ve své instinktivní schopnosti. Pokud je jim v přirozeném prvním kontaktu zabráněno, startuje mateřská vina a u dítěte úzkost. A když je úzkostné dítě, je i úzkostná matka, navíc s pocitem viny… A průšvih je na světě.
Jaká jsou další citlivá lidská období?
U děvčat je to období první menstruace. Moment, kdy mladá žena načítá svou matku. Sleduje, jestli je hezká, jak žije. Pozoruje a studuje sousedky, učitelky, prostě všechny ženy ve svém okolí a rozhoduje se, jak se svým ženstvím naložit a jak ho žít. Teď to holkám komplikují mediální vzory. Dělají v tom pěknou paseku. Dřív byla ženská životní očekávání realističtější, protože pramenila z toho, co je. Byly psychicky stabilní. Dnes následkem mediálních bublin vzniká rozpor mezi možnostmi a schopnostmi. To budí frustrace. U kluků je takovým obdobím věk kolem osmnácti let. Je to doba, která dřív odpovídala období odchodu do světa na zkušenou nebo dvěma letům vojny. Dnes je to čas krize synů. Na tohle téma vyšla mimochodem vynikající kniha – Chybějící otec, chybující syn.
Jaký vliv na zdraví mají lidské vlastnosti?
Nejvyšší psychosomatické umění je odhadnout, když k vám přijde zdravý člověk, jaký typ onemocnění mu hrozí v budoucnu, a odklonit ho od špatné cesty. To se dá zjistit ze všeho, co je k dispozici. Například z držení těla. Ztuhlá a zatažená ramena prozrazují stres, předkloněná počítačová hlava zase submisivitu a rezignaci. Čtu z kvality kůže, vlasů, tvarů… Vlastnosti a přístup k životu jsou jako otevřená učebnice ke stanovení všech diagnóz. Několikrát do měsíce sloužím v nemocnici. Nejdřív si obejdu pacienty bez papírů a snažím se odhadnout, podle toho, jak kdo vypadá, mluví a jak se chová, co mu je. Řeknu vám, zlepšuju se, a to dost! U kolegů lékařů to musí trochu zavánět šarlatánstvím.
Jsem především lékařka. Ezoterice a čarodějnictví se vážně vyhýbám. Moje opora je v medicíně.
Přesto, domníváte se, že existují lidé výjimečně nadaní rozpoznávat stávající i budoucí onemocnění bez lékařského vzdělání?
Moji rodiče potkali před třiceti lety v nějaké vesnici, jejíž jméno si nepamatuji, paní, která dělala, dnes bychom řekli, iridodiagnostiku. Prostě četla lidem z očí jejich stávající i budoucí zdravotní obtíže. Mamince tenkrát odhadla to, čemu se říká metabolický syndrom. A maminka ho za těch třicet let beze zbytku rozvinula. Snažila jsem se iridodiagnostiku nastudovat, ale zjistila jsem, že je to nad mé možnosti. Já potřebuji člověka celého.
Kdy j