Včerejší Disco horečka třetí říše v čele s mým oblíbeným zvrhlíkem Brunem Ferarrim mě přesvědčila, že tento nadčlověk a generační šansoniér má s lidstvem skutečně dobré úmysly. Nebýt mé obvodní lékařky, která mi při nedávné prohlídce rázně zakázala veškeré nealko, mohlo myslím vše dopadnout poměrně dobře.
Celá show pro mě vždy začíná na baru a nejinak tomu bylo předevčírem v Roxy. Mám však panický strach z barmanek, dokonce větší než z kadeřnic (jednu jsem kdysi pojal za choť po tří měsíční známosti a až na líbánkách jsem si s hrůzou uvědomil, že je velice zlá). Ale zpět. Můj kamarád (velký fanoušek absintu) mě náhle upozornil, že na mě ta posluhovačka lůzy divně kouká. Nějakou chvilku jsem se jí snažil ignorovat přesto, že mě její oči propichovaly jako špendlíky.
Její výraz vypadal opravdu zvláštně a já ve chvíli kdy přede mnou začala ťukat prstem do stolu zpanikařil a v domnění, že chce něco víc než dýško jsem se dal na taktický ústup. K mému zděšení jsem však spatřil, jak obchází bar a jde ke mně s kusem papíru. Krve by se ve mně nedořezal, v duchu mi proběhl celý můj život. V tom vidění jsem viděl její telefonní číslo, družičky, polévku s játrovými knedlíčky, svíčkovou a léta neštěstí. Když jsem se dal do běhu, vykřikla cosi o absintu. To mě zastavilo.
Když pěkná dívka vyslovuje slovo absint, vždy zcepením a přestanu hovořit. Její výraz se však změnil v zuřivý a to mě uklidnilo. Rázem se vše vysvětlilo. Tolik jsem se těšil na Bruna, že jsem jaksi opomněl platit chlast. Mimochodem to číslo jsem nakonec stejně dostal. Jak říká můj velký učitel a k mému štěstí i přítel: Každému komu jeho jest.
Však zpět. Asi deset minut před devátou hodinou se na scéně začalo odehrávat něco na co mě má matka nepřipravila. Jsem zvyklý na hodně (bylo mi velkou ctí polévat na koncertech skupina Vanessa nevinné panny volskou krví, házet červy do lidí a jiné příjemné kratochvíle), avšak při prvních tónech jsem pochopil, že do muže mám ještě daleko. Doufám, že nikoho nepohoršilo, jak jsem na všechno čuměl s otevřenou hubou.
Ve chvíli kdy si na pódiu jakýsi pán s hůlkou vystupující pod jménem Slon Informátor začal dávat asi metrovou čáru koksu a za nadšeného povzbuzování publika jí dotáhnul do konce, jsem začal mít po dlouhé době ryzí strach. Díky zvukařovi Alexovi, který mi mimochodem v backstage vyprávěl strašidelné příběhy z tour slavných kapel, byl zvuk i v Roxy dobrý. Netušil jsem, že zvukaři nemají Roxy příliš v oblibě. Bruno si to užíval a i když vím, že nemá živé hraní příliš rád, tentokrát jsem mu to nevěřil.
To nejhorší však mělo teprve přijít. Nechal jsem se vyprovokovat od gumových přítelkyň svých miliardářských známých a pozval je na drink. To sem neměl dělat. Radši ani nepočítám kolik to stálo a děkuji Bohu, že sem u sebe neměl kreditní kartu. Když nás vyhodili z Roxy, pokračovali jsem návštěvou jednoho tajného klubu v centru Prahy. Ani jeden z nás nevěděl kde se daný klub nachází, ale šli jsme za vůdcem celého večera.
Ve chvíli kdy se však Bruno Ferrari začal dobývat do prapodivného dvora připomínajícího stínadla s výkřiky „Tady to určitě bude“ jsem začal mít strach po druhé. Myslím však, že ten důchodce za záclonkou při pohledu na spasitele možná dostal infarkt. Skončili jsme v Chapeau Rouge. Nějak jsem ve víru vášně zapomněl, kolik je hodin a že mi zazvoní budík cca. v devět ráno.
Když mě ráno uviděla kolegyně v práci, chtěla volat záchrannou službu. Ještě teď se mi klepou ruce. Byl to pro mě mejdan roku a doufám, že to tak cítí víc z vás.
O akci jsme již informovali, viz Bruno Ferrari a Zlatá kozačka se vrací v Disco horečce Třetí říše (pozn. redakce).
Více se múžete dočíst v celém článku Disco horečka Třetí říše mnou hluboce otřásla. Nezabudněte si také pročíst ostatní články našeho magazínu.