Foto: Adam Holý
Vím, že jste zvyklý dívat se z lóže na hřiště. Ale jaké to vlastně je, když tomu, co se dole děje, opravdu rozumíte?
Vždycky stejné. Zdržuji se komentářů, protože vím, co znamená hrát, i co znamená, když se nedaří. Je to pro mě čerstvé, nehraju teprve třetí rok. Měl bych často chuť tam vlítnout a hrát, ale musím se spokojit s tím, co je. Takže sedím na tribuně a fandím.
Není to bezmoc?
Ano, je. Úleva přijde zřejmě až s věkem, zatím totiž nepřišla.
Na druhou stranu člověk musí vědět, že už to nejde. Že ti kluci na hřišti jsou o polovinu mladší. Odvykám si, ale odvykám pomalu. V srpnu mi je čtyřicet.
To je letos například Jaromíru Jágrovi nebo Petru Nedvědovi taky a pořád jedou.
Já vím. Ale fotbal a hokej nemůžete srovnávat. Ve fotbale se například nestřídá. Musíte vydržet hrát devadesát minut, jinak to nejde.
Četla jsem, jak zle dokážete sepsout své hráče z Juventusu.
Když skončíte a dostanete se do fáze vedení klubu, musíte přepnout. Přestat přemýšlet jako hráč, ale přemýšlet jako ředitel. I na to si zvykám. Navíc je složité oslovovat hráče, se kterými jsem hrával a jsou u nás pořád v kádru. Mluvit k těm novým je pro mě snazší.
Jdete na hráče skrze nedostatek morálky, pokory a loajality. Tomu rozumějí?
Ale pokora, charakter, snaha udělat pro klub cokoli, to jsou základní věci. Já to tak taky chápal a podle toho jsem se choval. Na techniku a taktiku tam máme trenéra, já řeším to ostatní. Od toho tam jsem.
Mladí kluci kopou do balonu a za to je skvostně platí. Proč myslíte, že by to měli chápat?
Kdo chce, pochopí. Ne všichni fotbalisti jsou hloupí. Ačkoli takoví samozřejmě taky jsou. Dneska jsou ti kluci jiní, o to jde.
Mluvíte, jako by to bylo dávno, co jste byl kluk.
Není to dávno, ale doba je rychlá. Mně se zdá, že neznají pokoru. Je jim dvacet, mají všechno a myslí si, že si i všechno můžou dovolit. Takoví my nebyli.
Jak se jim to stalo?
Je to dobou, výchovou z rodiny, je to zkrátka jiné. Rozhlédněte se kolem sebe.
Váš příběh je pro ně z kategorie těch neuvěřitelných.
Kluk, který byl rád, že míval jedny kopačky a chodil na suchý záchod, a dneska – světová hvězda.
Musím jim připadat jako z jiné doby, z minulého století zkrátka.
Já si ale tu dobu, kdy jsem měl jedny jediné kopačky, samozřejmě dobře pamatuji. Vracím se k tomu, odkud jsem vzešel. A když už jsem si málem začal říkat, že něco umím a něco znamenám, znovu jsem se k tomu vracel. Hodilo mě to zpátky na zem.
Pamatujete na pocity, které jste měl před třemi lety, když jste se rozhodl, že skončíte, a šel hrát naposledy?
Rozhodl jsem se, což bylo hodně těžké, a skončil, což bylo snazší. Ale smutné to bylo jen na jednu stranu a na druhou hezké. Můj poslední zápas v Juventusu jsme hráli s Laziem Řím, což byl první klub, v němž jsem působil v Itálii. A vyhráli jsme. To byl osud.
Dal jste tenkrát Laziu gól?
Nedal.
Byl jste ale naposledy dobrý, ne?
Posouzení nechám na jiných. Nejsem ten, který by si kdykoli řekl – to jsem byl dobrej. Viděl jsem tam ale starý chlapy brečet a to ve mně vyvolalo dojem, že jsem asi odvedl kus dobré práce. A nemluvím o tom jediném zápase.
Taky jste brečel?
Byl jsem naměkko. Ale když jsem viděl, jak oni brečí, já se smál. Byl jsem šťastný.
A pak jste se odebral do šatny, kde prý existuje něco jako „hřebík hanby“, kam se věší ten nejhorší outfit, ve kterém hráč do kabiny zvenku dorazil.
Ten hřebík tam pořád je. Věší se na něj to nejhorší,
co si kdo oblékl. Moje věci, když jsem do Turína přijel,
tam visely často.
Jako že nebyly na fotbalistu dost luxusní?
Třeba. A dodnes se tam věší i takové ty módní úlety. Klidně kabát od Prady, ve kterém je ale vážně moc jít jen tak po ulici. Versaceho věci, které jsou moderní, jsou to výstřelky, ovšem ostatním se to nelíbí. Ale takové háčky mají snad všechna mužstva v Itálii.
Ve Spartě to asi není…
Když jsem za ně hrával, tak to tam nebylo. Ale skoro si myslím, že dnes už takový hřebík asi mají. Za mě to nebylo s módou mezi českými fotbalisty ještě tak žhavé. Sparťanští hráči si, když vydělali peníze, spíš kupovali hezká auta, ne oblečení. Ale teď už mají asi obojí, jsou v jiné situaci.
Měl jste z hřebíku hanby v Juventusu mindrák?
To víte, že měl. Bylo mi to líto, chtěl jsem se jim vyrovnat, aby mě brali. Bylo toho najednou moc. Pochopit řeč, kulturu, navíc se obléknout tak, aby mě tam na ten hřebík nevěšeli. Když mě oblékla manželka, bývalo to o.k., ale jak to bylo na mně, většinou jsem skončil na hřebíku.
Má móda co dělat s fotbalem?
Je to asi jen o penězích. Když máte prachy, možnost si ty věci koupit, tak si je koupíte. A navíc jsou fotbalisti docela slušně stavění, to oblečení jim sluší.
Vás v tomto smyslu Itálie převychovala zásadně, že? Máte na ručně všitých podšívkách v Armaniho oblecích své jméno…
Nemám obleky od Armaniho, ale je pravda, že své jméno mám všude. I na podrážkách.
Takže šlápnete do bláta a jste tam?
No ano. Mám na botách takovou destičku a v ní vyryté své jméno. Mám rád tyhle detaily, líbí se mi to.
Libůstka?
Libůstka. Rád se hezky obléknu, do vlastní košile, mého obleku a obuju do vlastních bot.
Dotáhl jste, zdá se, tyhle libůstky k dokonalosti. Melírujete si pečlivě pěstěné blond vlasy v zemi tmavovlasých Italů…
Ty vlasy jsou značka, to máte pravdu. Funguje to.
Platí tedy, že Italové mají rádi blondýnky a Italky blondýny?
Zřejmě bych k tomu závěru dospěl, ale do Itálie jsem už
přišel ženatý.
Co dělá vaše žena?
Především strašně těžkou práci. Vychovává naše děti. Říká se – má všechno a nic nedělá. Ale zkusil bych si to s ní vyměnit na dva dny a nestíhal bych. Velmi ji za to ctím. Každou ženu, která vychovává děti. Je to těžká a důležitá práce.
Neměla jiné ambice než vychovávat vaše děti a dělat celý život zázemí?
To byste se musela zeptat jí. Ví, že jsem jí vděčný. Kdyby dělala kariéru, jakou jsem dělal já, nikdy by nám to nevyšlo, nestihli bychom to. Soustředil jsem se na fotbal, všechno se točilo kolem mě. A teď budu zase obětovat své věci já. Teď, když jsem dohrál, se všechno točí kolem ní a našich dětí. Znám Ivanu od třinácti, ve dvaceti jsme se potkali znovu a zajiskřilo to, vzali jsme se a jiskří to doteď. Nesmírně si jí za to vážím.
Chtěl jste si, jak jsem slyšela, otevřít módní butik. Třeba by se jí to líbilo.
O tom už nepřemýšlím. Zas by to bylo o mně a přineslo by to jen spousty práce. Zřejmě se spokojím s tím, že si budu hrát s oblečením, které nosím. To mě baví.
Je to luxus, co vás baví a co nosíte. Vzpomínáte na vůbec první „lakýrku“, kterou jste si mo