Před pár týdny se v Americe rozdávaly Pulitzerovy ceny. Tu novinářskou dostal reportér víceméně bulvárního deníku a renomované novináře to naštvalo. Stírá se hranice mezi „hodnotným“ a „zbytečným“? A jestli ano, je to špatně?
Pulitzerovy ceny se v Americe každoročně udělují nejlepším žurnalistům a umělcům. Kdo za své psaní do novin dostane „Pulitzera“, je Pan novinář a před plátkem, do kterého píše, se smeká. Letošní volba všechny překvapila. Matadoři z New York Times a Washington Post ostrouhali, cenu dostal David Wood. Sice renomovaný válečný reportér, nicméně zaměstnanec internetového (!) deníku The Huffington Post, označovaného mnohými za povrchní. Převážnou část jeho obsahu tvoří blogeři z celého světa a upravené převzaté články. Témata jsou různá. Vaření, ekologie, vztahy, cyklistika, porody doma…
Politiky v něm moc nenajdete, stejně jako původních reportáží. Konzervativní scénu štve jak existence tohoto serveru, tak jeho vítězství.
Přiznaný bulvár typu Blesk nebo Aha! nikomu moc nevadí, všichni vědí, že má právo na život. Stejně jako paní Nováková, která si ho pravidelně kupuje. A navíc nás tak trochu zajímá všechny. I ti, kdo jím pohrdají, vědí, co má na titulce. Filozof by řekl, že seriózní tisk oslovuje světlou stranu v nás, tu, co dychtí po pravdě a spravedlnosti, kdežto bulvár se obrací k našemu temnějšímu já, které baží po krvi a spermatu.
Otázka tedy není, zda „být či nebýt“ bulvár, ale co to vlastně je. A kde jsou jeho hranice. Charakteristické rysy drbárny (skandálnost, přehánění a citovost) postupně přerůstají i do dříve seriózních tiskovin. Typickým příkladem je časopis Reflex. Nedávno poutal kupce obálkou s textem Příběh práskače, který vychoval zloděje (míněn otec Davida Ratha).
V televizním Hyde parku na ČT 24 při slovní přestřelce s J. X. Doležalem, který Reflex hájil, řekl šéfredaktor Lidových novin Dalibor Balšínek, že se mu z toho chce zvracet. Jenže většinový čtenář zvrací rád. Nadává, ale kupuje. A zvyká si. Když v roce 2008 nahradil šéfredaktora Petra Bílka Pavel Šafr (dnes šéfredaktor Blesku), čtenáři si stěžovali, že Reflex ztratil důvěryhodnost a podbízí se. Nicméně časopisu stoupaly prodeje. Pod Šafrovou taktovkou vzrostl podle auditorské firmy ABC ČR průměrný náklad za rok a půl o téměř 17 %.
Ale konkurenční časopis Respekt, který si zakládá na poctivém řemesle a investigativní žurnalistice, se také dobře prodává a navíc sbírá ceny (například Časopis roku 2011 v kategorii titulů s prodaným nákladem do 50 000). Řevnivost mezi „respektáři“ a „reflexáři“ lze přirovnat ke sporu mezi protestanty a katolíky. Ti první mají svůj chrám méně vyzdobený, je v něm víc čistých linek než kroucenin a příslušníci této církve jsou asketičtější. Druzí chodí do kostela s více barevnými obrázky a slovo boží si vykládají tak, aby byl život o něco větší legrace. Oba tábory ale vyznávají stejného Boha a tím je psaní. Josepha Pulitzera proslavily dvě věci. Odvaha tepat do nešvarů doby v korektních denících a čich na dobrý byznys, když založil jedny z prvních bulvárních novin. Přestože dělal oba žánry, nemíchal je. Jenže jde to ještě dnes v zemi tak malé jako naše, když i v těch velkých už sbírají vážné ceny nevážní? A je to špatně? zeptali jsme se novinářů.
Bulvár…
…je označení masového sdělovacího prostředku, kde jsou hlavní emoce. Tematicky míří na sex, násilí a celebrity. Bulvární tisk mívá až desetkrát vyšší náklad než seriózní tisk. Vyznačuje se provinčností, skandalizací, personalizací a aktuálností. Mluví jednoduchým a jasným jazykem, články jsou krátké a klipovité, titulky velké.
Seriózní médium…
…je sdělovací prostředek, kde klíčovou roli hrají objektivita (nebo aspoň snaha o ni), analýza a kontext. Zabývá se tématy, která ovlivňují život jednotlivců i celku, především politikou, a vytvářejí veřejné mínění. Jeho hlavními formáty jsou komentář a analýza. Čím je země menší, tím méně (pokud vůbec) má seriózních periodik.
Více se múžete dočíst v celém článku Někdo to rád bulvár. Nezabudněte si také pročíst ostatní články našeho magazínu.