Jaroslav Rudiš & his best of vlaky

Už před deseti lety spisovatel, dramatik a scenárista Jaroslav Rudiš vdechl spolu s kreslířem Jaromírem 99 život nádražákovi Aloisi Nebelovi. Po dlouhých peripetiích se třídílný komiks v režii Tomáše Luňáka dočkal své filmové podoby. Jako jeden z mála snímků se povznesl nad letošní bídu českých filmů. Za všechno může Jaroslavova obrovská láska k železnicím. A co na nich má úplně nejradši?

Výpravčí
Ze stanic bohužel jejich červené čepice mizí, což souvisí s tím, jak se všechno automatizuje. Jako výpravčí pracuje i náš komiksový a filmový hrdina Alois Nebel. Předobrazem mu byl můj dědeček, který se jmenoval Alois a pracoval na dráze jako výhybkář na stanici v Zákupech. A taky strýc Miroslav, který byl výpravčí a dotáhl to dokonce až na přednostu stanice. Nejlepší přezdívka pro výpravčího? Křemenáč.

Plácačka
Plácačka (správně výpravka) slouží výpravčímu k vypravení vlaku. Vypadá jako přerostlá vařečka a docela dobře si umím představit, jak s ní někde míchali pravý nádražácký guláš. Ze stanice se nesmí odnášet, je to něco jako ostře střežený zlatý poklad.

Vlaky
Patří ke střední Evropě stejně jako guláš, pivo, tlačenka, průtrže mračen a neurózy. Trávím v nich moře času, kterého ale nelituju. Jezdím hodně mezi Českem a Německem a každou chvíli potkám někoho zajímavého a ukradnu nějaký hezký dialog. A když se mi nechce povídat, čtu si nebo sleduju krajinu za okny, což je ten nejlepší film na světě, jak tvrdí i Nebel. Nebo jdu do jídeláku právě na ten guláš.

Jízdní řády
Sbírám je už pár let podobně jako Alois Nebel, v tomhle je ta postava autobiografická. Nemám jich sice sto jako on, ale sedmdesát to už určitě bude. Že v nich je pořád všechno stejně? No právě… Podivně mě to uklidňuje. Ale taky se do nich zajímavě obtiskuje doba, ve které vznikly. Ty předválečné jsou plné reklam na horské hotely v Krkonoších, ty z padesátých let budovatelských hesel a ty ze sedmdesátých jsou stejně omšelé a šedivé jako normalizace.

Nádraží
Církev má krásné kostely, železnice nádraží. Mám rád jak moderní železniční chrámy, jako třeba několikapatrové hlavní nádraží v Berlíně, tak ta docela malá nádražíčka, na kterých se zdá, že se zastavil čas. Třeba to v Lomnici nad Popelkou, kde jsem vyrostl a kam jsem se po škole utíkal podívat, co nového nám přivezli. Většinou to byly ale jen prázdné bílé vagony na tatranky a piškoty, které se u nás dříve vyráběly.

Vůně nádražek
Nádražní restaurace nám také trochu mizí, ale pár jich pořád zbývá. Můj kamarád a profesí železničář Stanislav Musil před časem napsal skvělou knížku Vůně pražských nádraží, v níž se zaobírá historií nádražek v hlavním městě. Moje oblíbená byla v Turnově, kam jsem chodil na gympl. A sem pak tajně na pivo. Dobrá je také nádražka v pražských Dejvicích.

Berlínské metro
V Berlíně jsem rok studoval a žil a stále se tam vracím, teď tam právě dopisuju jeden filmový scénář. Místní metro, kterému se říká U-Bahn, mi učarovalo. Město nahoře se neustále proměňuje, ale dole všechno jako by zůstávalo při starém. Také tu potkáte spoustu lidí a příběhů. A zvláštně to tam smrdí. Nebo voní? Čím, to doteď nevím. Všechno se ale obtisklo do mé první knihy Nebe pod Berlínem.

Bohumil Hrabal
Hrabal chvíli pracoval jako výpravčí. Jeho Ostře sledované vlaky jsou jednou z mých nejoblíbenějších knih a nesmělý výpravčí vlaků Miloš Hrma, který se ale promění v obrovského hrdinu, jedna z nejsilnějších českých literárních a filmových postav. Ve filmu ho hraje Václav Neckář. Jsem moc rád, že nám do Nebela nazpíval písničku Půlnoční. Mezi oběma filmy leží více než čtyřicet let, ale i díky němu se to celé tak nějak propojilo.

Slezský Semmering
Možná nejkrásnější trať u nás, která spojuje Šumperk, Hanušovice a Jeseník. Právě tady leží Horní Lipová, která je komiksovou stanicí Bílý Potok, kde slouží Nebel. Vlaky tu jedou maximálně čtyřicítkou, protože trať je samý oblouk a prudce stoupá a klesá. Ale je z ní úžasný výhled na Jeseníky. I proto se jí říká Slezský Semmering – podle známé horské trati v Rakousku.

Kalamita
Tenhle vtipný i hořký nádražácký film Věry Chytilové mám rád stejně jako Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela. Viděl jsem ho snad dvacetkrát a pořád mě něčím překvapuje. Natáčel se na Liberecku, všechny ty tratě jsem samozřejmě projel. A pár kalamit už mám taky za sebou.

Jaroslav Rudiš (1972)
Autor románů Nebe pod Berlínem, Grandhotel, Potichu a Konec punku v Helsinkách. S výtvarníkem Jaromírem 99 vytvořil úspěšnou komiksovou trilogii Alois Nebel, podle níž vznikla divadelní hra, a letos také film režiséra Tomáše Luňáka, který byl za Českou republiku vyslán do boje o Oscara. Za své knihy získal Cenu Jiřího Ortena a čtenářskou cenu Magnesia Litera. Je spoluautorem několika českých a německých rozhlasových a divadelních her i filmových scénářů. Žije a pracuje mezi Českou republikou a Německem.