Čalounictví a jeho historie
Obecně lze říci, že se během celého svého vývoje čalounictví jako obor zabývající se především produkcí čalouněného nábytku vyvíjelo a technologicky zdokonalovalo a tento nábytek se proměňoval od jednoduchých tvarů k složitějším, od prosté k čím dál komplikovanější výzdobě a od nevelkého pohodlí k téměř dokonalému komfortu.
Princip technologie čalounění spočíval ve vytváření ploch, které přicházejí do styku s tělem a mají zpříjemňovat sezení, popř. ležení – mají být měkké a pružné. Nejjednodušším typem je tzv. nízké čalounění (např. na stoličkách a lavicích), s nímž se setkáváme již na některých zachovaných kusech nábytku ze starověkého Egypta. V renesanci se používalo na křesla, trůny a stoličky, v průběhu 16. století bylo doplňováno polštáři plněnými vlnou, koňskými žíněmi apod.
K zásadnímu obratu došlo na konci 17. a hlavně v 18. století, kdy se začíná používat tzv. čalounění na kostru. Jde o to, že již při zhotovování kostry např. křesla počítal truhlář s budoucím očalouněním; vzniklo množství nových typů stoliček, křesel, lavic – V 2. polovině 18. století se začaly používat také pružiny nebo ocelová péra, což dokládá závislost čalounictví na rozvoji jiných odvětví, jako byla výroba textilií či zmíněných ocelových komponent, a na jejich dostupnosti. Jako specializované řemeslo se čalounictví ve střední Evropě osamostatnilo poměrně pozdě a první čalounické cechy vznikají až v 1. polovině 18. století, ve většině případů společně se sedláři a řemenáři.
Vedle hladkého čalounění se u historického nábytku používalo také tzv. prošívání. Druh prošívání se řídil tvarem a velikostí nábytku, nejčastěji se uplatňovaly 2 základní typy – prošívání do čtverce a do kosočtverce. Do středu prošití byl umísťován knoflík většinou potažený tímtéž materiálem jako ostatní čalounění. Prošívaný nábytek byl oblíben zejména v 18. a 19. století (ve Španělsku již ve století 17.); zvláštního zájmu o prošívání kůže se dostalo nábytku ve viktoriánské Anglii. Při zhotovování čalounění byly zapotřebí tři základní materiály a to nábytkový textil, plnicí suroviny a různé speciální potřeby.
Nábytkový textil zahrnuje kromě základních potahových látek rovněž pomocné materiály jako molino, plátno, popruhy atp., tedy konstrukční části čalounění. S textiliemi se setkáváme hlavně u sedacího nábytku, výjimkou však není ani skříňový nábytek s potahovanými vnitřními prostorami (např. zásuvkami). Potahování vnitřních stěn odkládacího a skříňového nábytku je typické pro období baroka.
Plnicí čalounické suroviny vytvářejí měkkou a pružnou vrstvu – článek mezi tělem a pevnou kostrou. Při zatížení tělem musí působit protitlakem a být pružné. U historického nábytku se setkáváme s materiály živočišného původu (např. koňské žíně používané už ve starém Egyptě), nebo rostlinného původu, např. koudel, afrik, mořská tráva a kapok.
K přichytávání potahové tkaniny sloužily různé čalounické hřebíky – ozdobné (u stylového nábytku) mají široké, různě zdobené hlavy – vypouklé, se zářezy, lisované, z porcelánu, potažené tkaninou či kůží; vyrobené z mosazi (u gotického, popř. renesančního nábytku i železné); přibíjely se buď vedle sebe, nebo na vzdálenost průměru hlav, popř. do tvaru různých ornamentů
Doslova revolucí bylo používání pružin: začaly se používat v 2. polovině 18. století ve Francii a střední Evropě; zhotovovány zprvu ze železného drátu, který byl z důvodu nedostatečné pružnosti na konci 19. století nahrazen ocelovým; největšího rozšíření se čalouněnému nábytku s pružinami dostalo v období biedermeieru a ve viktoriánské Anglii.
V druhé polovině 20. století, v období obrovského rozmachu průmyslové výroby čalouněného nábytku, nahrazují pružiny různé polyuretanové pěny, které zároveň plní i funkci výplňovou. Výrobní proces se tak