Prvního dubna tomu bude deset let, co v Nizozemsku vstoupil v platnost zákon o eutanázii, tedy možnosti nechat se legálně usmrtit lékařem. Loni takhle umřelo 2700 lidí. Smrt na přání si v Česku příliš nedovedeme představit. Koneckonců nebavíme se o žádné smrti, tak proč o té dobrovolné… Občasné debaty se točí kolem potenciální zneužitelnosti eutanázie. Ale co rodina budoucího mrtvého? Jak se žije s vědomím, že v sobotu ve čtyři umře tatínek? Mluvila jsem se dvěma dcerami, jejichž tátové využili práva nechat se zabít.
Také podle nizozemského zákona o eutanázii je zabití druhého člověka trestné. S jedinou výjimkou, a to když lékař za přesně
specifikovaných podmínek podá nevyléčitelně nemocnému pacientovi na jeho výslovné a vědomé přání smrtící prostředek
a úmrtí následně oznámí. V druhé variantě eutanázie se nemocný zabije sám medikamenty dodanými doktorem. Požádat
o eutanázii stačí ústně. Ale písemně je to prý lepší: ať se lékař nedostane do problémů. Otec dnes pětapadesátileté Inge de
Lange podepsal písemnou žádost dávno před tím, než mu v roce 2006 diagnostikovali Alzheimera.
„Mluvili jsme o tom už dávno, snad od tátových padesáti, když byl ještě úplně zdravý. Takže to nebyl blesk z čistého nebe. Spíš
pocit: ok, takže to doopravdy přišlo…,” vybavuje si Inge de Lange. Nemoc se další dva roky zhoršovala. „Zvládal toho pořád
míň. Dřív jezdil rád na kole, už nemohl, motala se mu hlava. Táta pracoval jako obchodník, cestoval po Evropě a dodával
do obchodů dámskou módu. V penzi objevil nového koníčka, zlatničení. Ale postupně přestával chápat, jak na to. A my viděli
jeho obrovský smutek, který se každý den prohluboval. Ještě nás rozpoznával, ještě dělal vtipy, ale už skoro nemohl číst,
skoro nemohl mluvit. On, který celý život tak rád debatoval. V osmasedmdesáti se definitivně rozhodl: já už tohle nechci.“
To bylo v dubnu 2008. Následovala první zákonná návštěva u lékaře. Ten se musí ujistit, že se pacient rozhodl o vlastní vůli
a bez nátlaku a že jeho stav je – v téhle chvíli, ne třeba někdy v budoucnu – nesnesitelný a bez naděje na zlepšení. V srpnu
následovala povinná návštěva revizního lékaře. Pak už zbývalo jen vybrat kdy.
„Bydleli s mámou ve velkém domě a na podzim se ještě chtěli přestěhovat do bytu. Táta ji v tom nechtěl nechat samotnou.
Máma pak nechtěla být sama na Vánoce. Jo, je to zvláštní vybírat si termín…,“ vzpomíná dcera. Času přitom nebylo nazbyt.
Žadatel o eutanázii totiž musí být v takové duševní kondici, aby dohlédl následky svého rozhodnutí. „Táta byl v obrovské panice,
že se zhorší a lékař mu pak nevyhoví,” říká Inge de Lange, mimochodem sama zdravotní sestra. „Nakonec padla volba na
jeden den začátkem ledna. Otec se rázem uklidnil. Vlastně my všichni. Posledních čtrnáct dní bylo dobrých. A pak přišel ten
úplně poslední.“
Prý bylo krásně. Sluníčko. A tak si vyrazili na procházku do lesa. „Táta ještě povídá, hm, tak tohle je můj poslední den… Ve
čtyři přišel doktor. Dali jsme si čaj. Pak se doktor ještě jednou zeptal, jestli táta ví, co dělá, a jestli to opravdu chce. Táta řekl, že ano. A za deset minut byl mrtvý.“
Třeba dnes večer
Mysl otce Karen K. z Amsterdamu byla jasná do posledního dne. Trpěl myotrofickou laterální sklerózou, při které postupně
ochabují svaly. Nakonec nemohl ani dýchat. „O eutanázii přemýšlel už dávno. Taky o tom, kde leží hranice, za kterou už
nechce jít. Nejdřív to bylo krmení hadičkou. Tu překonal. Co překonat nešlo, byla hrůza z udušení. Lapal po dechu. V noci
nemohl spát. Umíral doma a u postele měl zvoneček, aby na nás mohl zazvonit, kdyby se začal dusit. A pak se rozhodl,
že chce hezčí smrt. A že když už to má přijít, ať je to dneska večer.” Krátce předtím prošel Karenin otec hodně špatným
obdobím. Jeho bratr a sestra se tak už rozloučili. Věci měl srovnané. Nemuseli nic řešit. „Radši jsme si celý poslední den
opakovali, jak jsme úžasní a jak se milujeme,” vzpomíná Karen, tehdy šestatřicetiletá. Pak přišel lékař, který chodil denně. Byl
pátek. „Táta to mohl nechat do pondělka, ale chtěl mu dopřát klidný víkend s dětmi.”
Doktor se nejprve ujistil, že nemocný chce opravdu umřít. Pak se zeptal kde. Jestli v posteli, anebo třeba na gauči. Karenin
otec si vybral postel. „Nejdřív tátu hluboce uspal žilním roztokem. To ho přivedlo skoro do kómatu. Možná by to samotné
stačilo na zabití. A pak dostal smrtící koktejl,” popisuje dcera. „Nebyla tam žádná bolest a žádný strach. Pocit míru z něj
doslova sálal, a když umřel, měl na tváři krásný úsměv, že mohl odejít v klidu. Můžu za to být jenom vděčná. Okamžik jeho
smrti byl pro mě jeden z nejsilnějších momentů v životě.”
Její táta zemřel v osmašedesáti letech. Karen nikdy nelitovala, že takhle nežil déle. „Hlava by mohla, tělo ne. Byl člověk, který
miloval život, každý den prožíval jako svátek. Mám pro otce respekt a pochopení. Vážím si toho, že existuje možnost stanovit
si hranici. Sem, ale ne dál. I když situace eutanázie je do posledního momentu jakoby nerealistická. Sedí před vámi a vy
ho ještě můžete vidět, slyšet, cítit. Zároveň víte, že už to nebude lepší. Ale pořád máte naději.”
Dvojaké pocity zažívala i Inge de Lange. „Loučíte se a zároveň víte, že dostal, co chtěl. Kdyby začal být opravdu dementní, věděla bych, že přesně tohle nechtěl. Smrt blízkého není lehká. Ale takhle je to lehčí.”
Posedlí smrtí
Obě dcery mluvily klidně a vyrovnaně. Jedna o případné eutanázii uvažuje, druhá už podepsala žádost. Jejich stoickému
přístupu pomohl fakt, že slovy Inge de Lange „na eutanázii jsme tady zvyklí“. Zvyklí možná není ten správný výraz. Holanďané
jsou „dobrovolnou smrtí“ posedlí. Eutanázii podporuje 85 a podle některých zdrojů dokonce 95 (!) procent obyvatel.
„Proti jsou jenom konzervativní a katolické kruhy. A podle průzkumů je i mezi katolíky většina pro,“ říká Walburg de Jong,
tisková mluvčí NVVE, Nizozemského sdružení pro dobrovolné ukončení života s dvaceti zaměstnanci a 130 tisíci členy, největší ze tří tematických organizací. Pro srovnání: nejsilnější nizozemská strana VVD má 38 tisíc členů. S touhle politickou silou už jde leccos.
Eutanázii pokrývá základní zdravotní pojištění. Právo nechat se zabít mají dospívající od šestnácti let (rodiče musí být
informováni), od dvanácti mohou děti požádat (a rodiče musí souhlasit). Stoupá počet eutanázie na pacientech s počínající
demencí (jako otec paní de Lange.) K desátému výročí Nizozemci slavili Týden eutanázie (něco jako Den matek). Běžel také tematický filmový festival The End s logem popcornu v černé krabici. Od března navíc funguje tzv. Klinika konce života. Budova za 800 tisíc eur (vše z peněz dárců) bude stát v Haagu, ale už dnes vyráží šest ambulantních týmů se svou
smrtonosnou misí do terénu, rozuměj do domácností těch smrtelně nemocných, jejichž lékaři eutanázii neprovádějí.
Společenskou atmosféru ilustruje např. článek Sebevražda n