Internetem nedávno proběhla dost šílená zpráva. Čtrnáctiletý anglický mladík ubil kladivem svou matku. Z reakcí vyčnívá článek psychoterapeutky Phillipy Perry v britském Guardianu.
„Podle výzkumů lze nezletilé matko- a otcovrahy rozdělit do tří skupin. Buď jsou to vážně psychicky choré osobnosti. Nebo nebezpeční asociálové. Anebo zneužívané děti, které jejich rodiče zatlačili až za samou mez. „Nevím o ničem, co by dokazovalo, že by výchova nezletilého vraha byla jiná než milující. Ale už jsem slyšela tolik šokujících příběhů rodičovského zneužívání, že se spíš divím, že se takové vraždy nestávají daleko častěji,” píše psychoterapeutka.
Za posledních šest let v Česku spáchalo matko- nebo otcovraždu „motivovanou osobními vztahy“ celkem pět pachatelů do 21 let. Je to hodně, nebo málo vzhledem k tomu, že v Česku dochází ke 40 tisícům případů týrání dětí ročně? Například ve Spojených státech zemře každý týden pět otců nebo matek rukou svého biologického potomka. Také americké zdroje se shodují na tom, že vrahem bývá většinou oběť. „Případy dětí, které zavraždí své rodiče, bývají zcela jiné než vraždy při přepadení nebo vloupání. Zneužívání a zanedbávání hraje naprosto zřetelnou roli,“ potvrzuje Kathleen Helde, americká kriminoložka a specialistka na tuto problematiku. Otco- nebo matkovražda je samozřejmě extrémním vyústěním tak extrémního jednání, jakým je týrání. Ale týrat lze i psychicky.
Žijeme ve společnosti, jejíž nejvyšší metou je pracovní úspěch. Ale i osobní život je „úspěšný”, jen když dosáhnete na hypotéku, máte na dovolenou v Egyptě a udržíte si setrvalé mládí a krásu. Vyžadujeme výkony také od dětí?
Norma už je nenormální
„I do rodinného života pronikla představa, že vše musí fungovat podle zákonů tržní ekonomiky. Rodiče dítěti poskytnou veškerý servis, finanční zázemí, rozvážkovou službu a dítě ať za to kouká předvést, co umí, aby bylo čím se chlubit. Ano, chcete-li, jde o výsledek rodičovského zneužívání,“ komentuje Eva Labusová, publicistka a poradkyně pro rodinu a mezilidské vztahy, která často pracuje s dospívajícími.
Aby bylo jasno, nejde o housle a atletiku. Nebo ne pouze o ně. Ke klasickým mimoškolním aktivitám, které známe z vlastního dětství, přibyla keramika, aikido, základy IT a samozřejmě angličtina, pokud možno s rodilým mluvčím. Co na tom, že anglicky se dítě učí ve škole. Dvě hodinky týdně navíc ještě nikomu neublížily. Jinak ti totiž, milé dítě, dneska ujede vlak… Vlaky přitom míří nejen do stanice Dobré zaměstnání, ale už i Dobrá střední škola. Nakonec nedostat se po šesté třídě na víceleté gymnázium je už „konkurenční nevýhoda“.
Snaha připravit potomkům nejlepší start do života je někdy tak urputná, až je legrační. Například v Německu slaví úspěch kursy jógy pro batolata a na angličtinu lze přihlásit žáčky od tří měsíců (opravdu měsíců, ne let). Zdá se, že výchovu nahrazuje manažerský projekt Dítě.
Není to nakonec dobře? Aby později opravdu něco nepropásli… „Pointa je v tom, že malé dítě poznává svět jenom skrz své smysly. Počítačové hry, a můžou být sebevíc interaktivní, nenahradí ležení na zahradě,“ upozorňuje Eva Labusová. Tenhle zvláštní výchovný experiment už přinesl výsledky: třeba sníženou schopnost empatie a zvýšený vnitřní neklid. Časté jsou poruchy spánku a imunity, rostoucí nadváha, poruchy příjmu potravy. V počtu kouřících dětí vedeme evropské statistiky. Objevuje se dětská deprese. Starší pedagogové potvrdí, že počet dětí, které jsou tzv. v normě, a těch nějak nápadných se ve třídách za posledních dvacet let téměř otočil. „Na to, jak moc
se jako společnost oficiálně snažíme, aby nejmladší generace prosperovala, a chráníme ji před jakýmkoli fyzickým nebezpečím
nebo jen nepohodlím, pozorujeme dost zásadní problémy,” shrnuje poradkyně.
Typickým příkladem přetěžovaného dítěte dřív bývali malí hokejisti nebo bruslařky. Některým dnešním dětem zaplňují mimoškolní aktivity všech pět odpolední v týdnu. Rodiče si pořizují děti stále později, a tak na ně soustředí všechnu svoji pozornost. A také vlastní nesplněné ambice a aspirace. Ty se ale ne vždycky kryjí s tím, co si přejí jejich děti.
Ani ten blbej učňák
„Máma chtěla, aby ze mě byla pekařka. Měla představu velikánské firmy. Moje starší sestra je totiž cukrářka. Nenechala si vymluvit, že to není můj sen. Nechtěla, abych šla na střední školu, prý to nezvládnu. To se pak sebevědomí sníží. Protože mi to řekla máma a ta musí mít pravdu vždycky,” vypráví šestnáctiletá Monika. Sedíme s ní a s její kamarádkou a spolubydlící Luckou v aule Diagnostického ústavu a Střediska náhradní rodinné péče v pražských Hodkovičkách. Šestitýdenní pobyty pomáhají slečnám, které utíkají z domova, mají problém s drogami, chodí za školu. V provozu je oddělení pro nezletilé maminky. Ale pomáhají tu také dívkám, které mají tak velké konflikty doma, že tam nemůžou bydlet. Jako sedmnáctiletá Lucka. „Máma se se mnou hádala kvůli blbostem,” říká. „Třeba že jsem špatně uklidila nádobí. Lezly jsme si na nervy. Jednou ráno jsem se vzbudila, nade mnou stála kurátorka a soudce a odvezli mě sem.“
Monika pokračuje:„Když se hádáte čtyři pět let každý den, nedá se to vydržet.” Vychovávala ji jenom máma, otec neměl zájem. „Na základce
mě šikanovali až do devítky, byla jsem boxovací pytel. Pak jsem v sedmé třídě udělala tu chybu a ukradla mámě peníze, aby mě měli rádi. A jo, na chvíli byl klid. Tady to je pro mě jedině vysvobození. Radši budu někde zavřená, než aby po mně máma jela, že fetuju. Protože já nefetuju.“ S tím „zavřením” to není tak horké. Obě slečny bydlí v samostatném objektu po vzoru domů „na půl cesty“ pro děti, které vycházejí z dětských domovů. „Až dokončím učňák, ráda bych se přihlásila na obchodku. To by mě konečně mohlo bavit,” plánuje Monika.
Celý text a spoustu dalších si přečtete v 7. čísle časopisu Kraus, které je právě teď na stáncích. Krause si můžete také předplatit z pohodlí domova – jedinou esemeskou.
Více se múžete dočíst v celém článku Investuju do tebe, tak funguj. Nezabudněte si také pročíst ostatní články našeho magazínu.