Kdyby pošel vynálezce plastinovaných exponátů Gunther von Hagens, nejspíše by se v hrobě obracel. Leč, stále živ, nezbylo mu, než v duchu kompromisu vystavit své dílko plastinace na odiv – v prostorách lunaparku. Vezmu-li v potaz tématiku výstavy, říkám si, kde udělali soudruzi z NDR chybu. Podobná akce by si zasloužila a little bit úctyhodnější prostory, nežli mamutí pražské Výstaviště, kde se vedle přemaštěných klobás prohánějí vřeštící spratci upatlaní od cukrové vaty. Budiž.
Předbíhám ke konci, ale musím, žel bohu, konstatovat, že se nejednalo o jedinou vadu na kráse. Po shlédnutí výstavy pro mě pojem „kulturní barbar“ získal rázem zcela jiný rozměr. Připadala jsem si totiž jako Muzikantská Liduška v říši anatomie. Pro alkohol nežiju, nekouřím a nepiju, na výstavy a do divadel chodím vcelku pravidelně, nicméně potměšilé a barbarské čecháčkovství sálalo i z této, zdánlivě decentně a poučně pojaté, exhibice.
Inu, pěkně popořadě. V úvodu výstavy vás přivítá symbolický welcome drink v podobě malamuta s rýčem, který je dalek atraktivním a všude možně propagovaným exponátům typu dvojice znázorňující soulož, těhotné ženy s plodem, důchodce o holi či hráčů basketu.
Následují jednotlivé sekce výstavy jako Kosterní soustava, Svalová soustava, Nervy, Oběhová soustava, Dýchací soustava, Trávící soustava, Rozmnožovací a vylučovací soustava, Od počátku a závěrem Pohled vpřed (Zdravotnické potřeby a chirurgické nástroje, však bez kleští a notně oklestěné).
Když pominu fakt, že se výstava skutečně pohybuje na hraně zákona o pohřebnictví – lidské pozůstatky nejsou vystaveny v rakvi pietně a s úctou, je zcela patrné, že je to celé udělané, aby „cosi“ tiše a ochotně nenarušilo, nepobouřilo či jinak nevytočilo snůšku kverulantsky orientovaných rejpalů, kteří by mohli vyslovit svůj protest. Ostatně, jako tomu bylo v minulých letech, kdy se podobně orientovaná výstava konala v Lucerně.
Potenciál expozice tak zůstává v české kotlině zcela nevyužit. Namísto kontroverze vás čeká jen nuda a pár oživlých mrtvol, které ocení vskutku jen student medicíny nebo nekrofil. Kdyby všemožná média svorně nehlásala do světa, že byly exponáty kdysi živé, chodící a myslící bytosti, nikoho by netrklo, že je na tom všem cosi podivného. Atmosféru navíc przní i všudypřítomná tlačenka evokující pařížskou Monou Lisu, u které vás proud fotek-chtivých Japonců strhne kamsi do nenávratna.
Vcelku zajímavá je i otázka donátorů výstavy. Jedná se o těla Číňanů, údajně zemřelých přirozenou smrtí, o které pozůstalí neprojevili zájem. Zakopaný pes je však ve skutečnosti, že autor nedisponuje souhlasem ani jednoho z donátorů o využití svého těla k takovéto prezentaci. Krom evidentního rozporu se zákonem o pohřebnictví je dosti možné, že shlédnutím výstavy nevědomky podpoříte čínský komunistický režim v celé jeho kráse. Ostatně, o ilegálním kupčení s orgány tamních starousedlíků koluje nemálo černých historek. Kdo po výstavě navštívil ještě Matějskou pouť s holandskými adrenalinovými atrakcemi, možná litoval, že nezměnil pořadí.
Více se múžete dočíst v celém článku Jo, mrtvolkám, těm je hej!. Nezabudněte si také pročíst ostatní články našeho magazínu.