Kabáty ze zásady neměním, říká Věra Čáslavská

Můžete sedět a kecat a život vám uplyne. A naopak můžete něco dělat. Taky však musíte počítat s tím, že vám za to společnost nepoděkuje. Ale máte velkou naději, že váš život k něčemu bude.

Český historik Pavel Kosatík napsal knihu o Věře Čáslavské proto, že ji obdivuje. Věra Čáslavská s ním spolupracovala proto, že se jí líbí, jak píše. Výsledkem je dobře napsaný příběh mimo jiné o tom, jak se Věra nemohla ani podívat na bradla. Život na Olympu má totiž svá úskalí.

Jak vznikla dvojice Věra Čáslavská – Pavel Kosatík a idea společné knihy?
Pavel Kosatík: Ten plán jsem měl už docela dávno, před deseti, možná dvanácti lety.
Věra Čáslavská: Mně jste říkal, že už když vám bylo šest…
P.K.: To jsem ale ještě neměl v hlavě psaní. Jako malému klukovi se mi líbilo, jak cvičíte. Plán na knížku vznikl v době, kdy se Věra ještě stranila veřejnosti, a mně se nezdálo, že by se k ní národ zachoval hezky. Proto mě napadlo, že by se to dalo částečně napravit knížkou, která by nepopisovala jenom její sportovní úspěchy, ale i pozdější složité události ve Věřině rodině. Že by se prostě Češi měli k jejímu osudu postavit o něco lépe. Napsal jsem jí dopis, ale tehdy to ještě nevyšlo.
V.Č.: Já ten dopis nedávno našla, bylo to před více než deseti lety. Nepsal jste ho však mně, ale dceři Radce.
P.K.: Pak tedy byla pauza, až jsme se náhodou potkali v Černošicích, kde Věra bydlí. Byl jsem na zahradě u společných známých a najednou vidím povědomou tvář. Postupně jsme se začali domlouvat, ale zpočátku se jí do toho moc nechtělo, že?
V.Č.: Ne. Já totiž měla za lubem napsat knížku vlastní, a tak se mi zdálo, že mi Pavel bere vítr z plachet. Dvě knížky najednou, to by nebylo dobré.

Co vás nakonec přesvědčilo?
V.Č.: Šli jsme společně krok za krokem, navíc nejdřív krokem dost pomalým. Spíš jsme se navzájem důkladně oťukávali. Pořád jsem se držela té vize, že si udělám vlastní knížku. Nakonec jsem ale došla k názoru, že pokud chce, ať tu knížku o mně klidně napíše, a já si pak stejně budu psát tu svou. Věděla jsem, že Pavel je vynikající autor, což mi potvrdila i moje kamarádka, která od něj četla všechny věci. Nejvíc se jí líbila ta o Janu Masarykovi. Důvěru jsem k němu ale získávala až za pochodu, den ode dne se zvětšovala. Pak mi dal číst první kapitoly a já věděla, že to je na dobré cestě. Ke všemu to je slušný a poctivý člověk, i když jednu nectnost vlastně má. Chodí pozdě. Docela se divím, že dnes přišel včas.
P.K.: Nemyslím, že bych Věře knížku ukradl. Některé věci totiž o sobě může říct člověk sám, některé o něm zase musí říct někdo jiný. Když vám například někdo ublíží a vy o tom pak budete psát, může to vypadat jako stěžování. V určitých polohách prostě potřebujete, aby o vás promluvil jiný člověk, jakoby z boku. Proto by bylo ideální, kdyby Věra, která po naší společné práci knihu o sobě už psát nechce, to přece jenom udělala. Celé by to potom tak pěkně sepnulo.

Celý rozhovor s Věrou a Pavlem a mnoho dalšího si přečtete v 6. čísle časopisu Kraus, který je právě teď na stáncích. Krause si můžete také předplatit z pohodlí domova – jedinou esemeskou.