Když ďábel útočí

Naposledy jsem si dala hádat z ruky před pár lety. Kdybych tušila, že tou nevinnou kratochvílí otevírám duši ďáblovi, zřejmě bych se dvakrát rozmyslela. Tohle není zpověď blázna, ale realita 21. století. Katolická církev dodnes vymítá z posedlých zlé démony a řada případů u nás i v zahraničí potvrzuje, že zájem o tyhle morbidní služby hned tak neustane.

Krátce potom, co zemřel děda, mi babička vyprávěla, že se jí několik nocí předtím zdálo o krvavém mase. Jako dítěti mi tahle story přišla neuvěřitelně konspirační a jistým způsobem přitažlivá. Když se před pár měsíci navlas stejný sen zdál i mně a noc poté mi zcela nečekaně zemřel blízký člověk, cítila jsem svíravou úzkost. Duchovní síly, k nimž jsem dosud zachovávala přezíravý odstup, se pod dojmem téhle vize náhle zhmotnily a bez varování zasáhly na zranitelném místě.

Podobné „zatmění mysli”, kdy člověk vypadne z role racionálně uvažující bytosti a připustí si, že existuje cosi mezi nebem a zemí, se stává tu a tam kdekomu. Během přípravy článku jsem potkala osoby, které měly jiným zkomplikovat život zaklínadlem, i ty, jimž jakési vnější „zlo” přivodilo trauma. Někdy se přitom „zatmí” natolik, že zpět do běžného života místo psychoterapie pomůže už jen svěcená voda a krucifix. Možná vám to zavání středověkem. Ve skutečnosti je exorcismus – alespoň v té menší formě – docela všední součástí náboženské praxe. A zdaleka nemá tak dramatické rysy, jak ho líčí hollywoodské filmy.

Během pátrání po zlých mocnostech jsem samosebou nemohla
vynechat ani ty, kteří ďáblovo jméno nosí hrdě na prsou. V naději, že se tak vysvětlí, co je ten vzývaný a zatracovaný vůbec zač. Jen pro úplnost, satanistické hnutí je velmi rozdrobené a jednotlivé skupinky mezi sebou soupeří víceméně o to, kdo je vlastně tím pravým satanistou. Někteří ďábla vnímají jako symbol revolty proti pokrytectví ve společnosti, jiní jako symbol duchovního rozvoje a moudrosti a nakonec jsou i tací, kteří ho považují za duchovní bytost.

Šestatřicetiletý Pavel Brndiar, který zastupuje hnutí Církev
Satanova, si vedle onoho symbolu revolty spojil ďábla i s myšlenkou, že veškeré bohy stvořil člověk. A to tak, že ve vesmíru dřímající energie pojmenoval, začal je uctívat a tím pádem jim umožnil manifestovat se. O tom, zda negativně, či pozitivně, prý rozhodují sami uctívači. Záleží na nich, jakou nálepku dají této energii. A Satan z toho vyšel zcela neprávem zkrátka.

Pavel Brndiar sice podle religionisty Prokopa Remeše patří k velmi měkkému křídlu, jež má blízko k novopohanství, ale po
dvouhodinovém rozhovoru a prohlídce několika začouzených
svatyní bych větší tvrďáky zblízka poznávat ani nechtěla. Vedle
filozofování nad podstatou pekelníka se totiž Brndiar věnuje
také magii, do níž ho kdysi zasvětil prastrýc. A podle propočtů
v jeho magickém deníku v ní má 76procentní úspěšnost.
„Třeba člověk úplně zdravý měl potom, co jsme ho prokleli,
autonehodu,” popisuje, jakým způsobem funguje takzvaná destruktivní magie.

Když se ptám, jak se vyrovnává s tím, že ublížili jeho rodině, opáčí, že onen člověk žádnou rodinu ani přátele neměl. Navíc si prý začal sám a předtím byl ještě opakovaně varován. „Každopádně nezemřel,” zahlásí nakonec. On a jeho kolegové prý vlastně vůbec neškodí. Pouze urychlují to, k čemu by kvůli rovnováze světa došlo i tak. „Při všech rituálech používáme formuli Ať se toto zdaří, pokud je to v souladu s nejvyšší silou a harmonií vesmíru. Kdyby to tak nebylo a dotyčný by si to nezasloužil, nic by se mu nestalo.”

Podobně argumentuje, když vypráví o rituálech, jejichž cílem
je získání sympatie opačného pohlaví. „Abych okouzlil nějakou
slečnu a byla mi po vůli, musí ke mně předem cítit sympatie.
Kdybych jí byl odporný, nemám šanci uspět.” Proč se urychluje,
když to může jít přirozeně? I na to má satanista zajímavé
vysvětlení: život je moc krátký, a protože jsou někteří lidé
nerozhodní, je třeba je popostrčit.

Proti exorcismu vůbec nic nenamítá, pokud se dělá správně
a bezpečně. „Satanisti upřednostňují vědecký přístup léčby
duševně nemocných, ale když selžou veškeré dostupné prostředky
a je zjevné, že jim vymítání může pomoci, tak proč ne.”
Sám Satana za zlo nepovažuje. Je tohle skutečně ono nebezpečí, před kterým ve svých kázáních varuje církev a o němž se točí hororové filmy? Satanská bible, kterou v šedesátých letech sepsal zakladatel hnutí Anton LaVey, o tom patrně vypovídá nejvíc. „Když jsme onu knihu dali naší psycholožce, aby popsala osobnost jejího autora, vyhodnotila ho jako krajního narcistu s hysterickými sklony,” říká Prokop Remeš, jenž spolupracuje se Společností pro studium sekt a nových náboženských směrů.

Jednoduše řečeno, záleží na inteligenci jednotlivých satanistů,
zda budou převracet na hřbitovech urny, nebo hlásat filozofické
myšlenky. A je nasnadě, kdo přisluhoval ďáblu víc, zda Stalin s Hitlerem, nebo nějaký Pavel Brndiar. „Existenci Satana vyloučit nemůžeme. Ale pozor na to, aby se pod hledáním nějakých čertí