Jako malá byla drobounká a nenápadná. „Zato výřečná. Prý jsem bavívala celou tramvaj.“
Která je vaše nejstarší vzpomínka?
Jak mě táta vodil do školky a cestou jsme krmili poštovní koně. Maminka byla ekonomka a táta drogista, typická střední vrstva. Auto jsme neměli a na televizi jsme se chodili dívat k sousedům. Maminka vstávala i v neděli v sedm a opečovávala nás a já si říkala, že až budu mít rodinu, tohle nedopustím. Vidím se, jak sedím na gauči a „jako“ se učím a máma uklízí a vaří. Nikdy si neřekla o pomoc, byli jsme s bráchou hájení.
Měla jste někdy mindráky?
Obrovské. Byla jsem hubená, neměla jsem prsa a boky – i kalhoty jsem si vycpávala kapesníky. V pubertě na sobě vždycky něco najdete. Někdy sem přijde holčina a vidím už ve dveřích, že je to raneček komplexů. Jak jí říct, že na to nemá, abych jí nezasadila další ránu? Ale umím prý hezky a citlivě odmítat.
Jako manekýna jste za minulého režimu cestovala po světě. Byly jste prokádrované?
Podmínka byla být vdaná a mít děti, abychom neemigrovaly. Vždycky s námi jezdilo nějaké „očko“, ale to jsme věděly. Jednou mě zavolali do Bartolomějské a nabízeli mi spolupráci.Že prý mají fotky, na kterých jsem s přítelem, a řeknou to manželovi. Řekněte, pravila jsem. Jsme v rozvodu. Tím to skončilo, víckrát mě nekontaktovali.
Kde jste si to užívala nejvíc?
V arabských zemích. A taky v Rusku. Na letišti nás čekali s transparenty, pořád jsme dostávaly dárky a kaviár jsme jedly lžící.
Manžel na vás nežárlil?
Vůbec ne. On to takhle chtěl: mercedes, krásný byt, mladou hezkou holku, která se vyšvihla, dobře oblečené dítě.
Měla jste hodně obdivovatelů?
V Rusku mi jeden daroval zlatý prstýnek. V Česku jsme měly nápadníky hlavně mezi zelináři, taxikáři, řezníky a veksláky, takže se o nás začaly říkat divné věci. Nebyla to pravda, ale stejně tehdy manekýna znamenalo cosi jako lehká děva.
Styděla jste se za to, co děláte?
Dost. Většinou jsem tvrdila, že vařím knedlíky u Rozvařilů.
V jakých situacích se ještě stydíte?
Určitě se nestydím se svléknout, i když dneska už nemám co nabídnout. Stydím se vstoupit do luxusního obchodu nebo hotelu – mám pocit, že tam nepatřím. Vypadám suverénně, ale jsem nejistá. Když jsem poprvé letěla letadlem do Bratislavy, to mi bylo sedmnáct, vystoupila jsem na letišti a nesla se jako královna ze Sáby, ale uvnitř byla malinkatá dušička.
Taky se stydím mluvit před velkým fórem lidí. Nemluvím spisovnou češtinou, a navíc mám silný pražský přízvuk, ale jakmile se začnu hlídat, ztrácím nit. Jako průvodkyně Autoturistu jsem měla problém mluvit do mikrofonu, radši jsem to vyřvala.
Žijete s mladším mužem. Takové vztahy bývají terčem kritiky…
Dělí nás čtyři roky a osmnáct let jsme spolu. Vrstevníci mě nelákají, většinou jsou už unavení, sebestřední. Od chlapa potřebuju invenci a energii. A co si budeme povídat – ani šedesátníci nejsou zvědaví na stejně starou ženskou.
Váš partner prý má modrou krev.
Pochází ze šlechtické rodiny Bubnů-Litic, mají zámek v Doudlebech. Ale vůbec to neprožívá.
Věříte na lásku na celý život?
Já ji nezažila. Obdivuju lidi, co jsou spolu čtyřicet let a klape jim to, vztah se přerodí do krásného přátelství. Nevím, jestli bych takhle uměla fungovat. První muž byl o generaci starší, hodně mě naučil a jsem mu za to vděčná.
Později mi začalo vadit, že není schopen dát mi dostatek něhy a lásky, nemá vztah k dceři. Uměl vydělat peníze a miloval je. Nechoval se ke mně špatně, měla jsem se s ním dobře. Jenže jsem hledala něco jiného.
Co od chlapa očekáváte dnes?
Aby mi pomohl a stál při mně. Aby skousnul, že jsem trošku generálka, a uměl mě postavit trochu do latě. Aby mě bral i s chybami, kterých je strašně moc. Aby byl chytrý a měl mi co nabídnout. Poté, co jsem se rozvedla, měla jsem pár vztahů a po deseti letech muže opouštěla. Přestali mi imponovat.
Více se múžete dočíst v celém článku Matka českého modelingu Milada Karasová: Od jistého věku je důležitý obličej, ne zadek. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.