Narodila se v historicky významném datu 21. srpna 1968. „Maminka rodila u pražského Apolináře a naproti hořela dětská nemocnice – takže se mnou hodinu poté běžela do krytu.
Kvůli tomu stresu jsem vyfasovala snad všechny neurózy, které se daly… A permanentní strach ze smrti a z nedostatku vzduchu – narodila jsem se přidušená. Bála jsem se smrti už jako malá. Taky tmy. Před usnutím jsem věřila, že se ráno neprobudím.“
Na konzervatoř ji dvakrát nevzali. Vystudovala sociálně právní školu, vdala se a prošla několika zaměstnáními. „Byla jsem administrativní i sociální pracovnice, taxikářka, barmanka… Na to člověku nestačí prsty,“ směje se.
Nejvíc pro život jí prý dala taxikařina. „Jezdila jsem v noci, když holky spaly. Kupodivu jsem neměla strach. Jen jednou. Pán, kterého jsem vezla, nevystoupil. Jen čučel. Řekla jsem, že jdu dolít olej, a zdrhla. Když jsem se za chvíli vrátila, už tam nebyl.“
Někteří lidé ji poznávali a většinou ji litovali, jak na tom jsou herci špatně, že si musí přivydělávat drožkou. „Myslím, že jim dnes fakt není co závidět. Nabízet se by pro mě nebylo.“
Dnes Míša píše, pracuje s léčivými bylinami, vykládá budoucnost. „Vlastně jsem po tom vždycky toužila. A zkušenosti z předchozích zaměstnání jsou třeba při psaní velké plus.
Všichni mí muži
Jejím životem prošlo několik osudových mužů. V devatenácti si vzala boxera. Dva metry a sto třicet kilo živé váhy. „Bylo to báječné, než se Pavel rozhodl přestat vrcholově sportovat a věnovat se rodině. V jeho životě tak vznikla obrovská díra, kterou zaplnil chlastem. Nikdy mě neuhodil, ale všechno rozmlátil.“ Čtyři roky doufala, pak odešla.
A vzala si opačný extrém – totálního kliďase bez citu. „Místo mozku měl integrované obvody. Navíc odmítal děti, neuměl to s nimi. Vyvádělo ho z míry, že zadá příkaz, klikne na enter a ono se neděje, co požadoval.“ Po čtyřech letech ho opustila.
A potkala rockera a zplodili spolu čtvrtou dceru. „Devět let to bylo krásné, dokonce jsem psala texty jeho kapele. Zbylé dva roky jsem bojovala s jeho závislostí na alkoholu a automatech.“
Kvůli dalšímu muži odešla z Prahy do Varnsdorfu. „Nepil a nebyl necitlivý. Jenže já ve Varnsdorfu nedokázala žít. Tohle město může přežít jen člověk, který se tam narodil a bere ho se vším všudy. Tři roky jsem se strašně trápila a pak se vrátila do Prahy. A potkala svého Tomáše.“
Všechny mé děti
Když si neví rady, jde za některou z dcer. S duchovním problémem za Pavlínou (23): „Je podobně zaměřená jako já a umí každý průšvih odlehčit, takže se mu nakonec musím smát.“
Pokud potřebuje pohladit, jde za Míšou (22): „Je to taková máma. Šíleně ráda vaří, má dar poskytovat zázemí.“
Pokud má vyloženě praktický, třeba finanční problém, je tu Alice (18): „Náš domácí stratég. Když jsem se rozvedla s jejím otcem, zmíněným integrovaným obvodem, bylo jí pět. Vysoudil ji do své péče, ona utíkala, bylo to strašné… Když jí bylo patnáct, zavolala mému známému, právníkovi, aby jí poradil. Pak šla na obecní úřad požádat o změnu výchovy. Soud byl do dvou týdnů a trval deset minut…“
A jak se jeví nejmladší Johanka (13): „Zatím nevíme. Je to takový náš brouček.“
Čarodějky v nás
Už od dětství bylo jasné, že bude mít nadání pro věci, jimž někteří říkají nadpřirozené. „Velký vliv na mě měla Míla Myslíková. Vyprávěla mi o lesních skřítcích, o tom, že každá věc má svou duši…“ Horší to bylo s maminkou, která dceru vyděšeně vodila po doktorech.
„Napřed na oční, protože jsem tvrdila, že tatínek je dneska modrý a včera byl červený. Dali mi brýle, na které mi kamarád naštěstí šlápl. Pak jsem měla přátele – neexistující bytosti – pro mě ale byly stejně skutečné jako vy. Ve chvíli, kdy jsem jim nechala prostřít, odvedla mě maminka k psychiatrovi.“ Vidíte, a dneska si od ní maminka nechává vykládat karty…
„Každá žena je svým způsobem čarodějnice, některé o tom ale zatím nevědí.“
Míša je fatalistka, nicméně věří, že vždycky máme možnost volby. „Jsou věci, které jsou karmicky dané. Ale jakou cestu si vybereme, je na nás.“
Proto ji baví tarotové karty – nabízejí alternativu: „Když se mě třeba nějaká žena zeptá, co se stane, když odejde od manžela, jsem schopna jí to říct. Ale jak se rozhodne, to už je na ní.“
Podle Míši by ale kartářka rozhodně neměla říkat ty nejdrsnější věci. Na některé informace není totiž nikdo připraven: „Když sem přijde člověk s rakovinou, řeknu mu, že bude v pořádku. Odchází a je připraven bojovat.“