V srpnu to bude rok, co Kamila Velikovská opustila vězení. Dostala sedm let za to, že zastřelila svého muže, který ji a její dvě děti dlouhodobě týral. Odseděla si pět a půl roku. Teď se snaží znovu začít žít.
Jaká je? Něžná, ale určitě nepůsobí dojmem ušlápnuté ženské. „Ve vazební věznici jsem se od psychologů dozvěděla, že týrané ženy na sobě obvykle nedávají nic znát. Navenek vypadají sebevědomě, ale uvnitř mají pocit jakéhosi studu. Také se dokola omlouvají. Víte, ono se to strašně špatně vysvětluje…,“ říká hned v úvodu našeho rozhovoru Kamila.
Vystudovala střední zdravotnickou školu, pak si udělala atestaci a pět let pracovala jako zubní asistentka. Na kursu německého jazyka se seznámila s manželi, kteří provozovali cestovní kancelář. Nabídli jí práci a za pár měsíců už doprovázela klienty po celém světě. „Při téhle profesi nemůžete působit jako putička. Pokud se vás ředitel velké firmy zeptá, kam májít a co se tam bude dít, musíte znát odpověď. Tohle zaměstnání mě hodně naučilo a dodalo veliké sebevědomí. Absurdně doma bylo všechno jinak.“ Tam Kamila zažila bití, psychické týrání, ponižování. Ona i dcery se například musely hlásit, když se jim chtělo na záchod. Policii volala Kamila Velikovská několikrát. Ta však nic neřešila. Ani tenkrát, když na ni manžel poprvé vystřelil ze své zbraně. „Na poslední chvíli jsem se sehnula a jen náhodou unikla smrti.“
Ptal se, koho má odprásknout
Okamžiky, kdy svého manžela zastřelila, popsala až za mřížemi v knize Svobodná. „Přišel za mnou opět se zbraní v ruce! ,Tak koho mám prvního odprásknout?´zeptal se. Neodpověděla jsem, bylo mi to jedno. Zbraň měl provokativně u pravého spánku. Ty jsi ale vážně nemocný, pomyslela jsem si a nahlas řekla: ,Nedělej kraviny!´ Vstala jsem, obešla malý konferenční stolek, on měl stále zbraň u hlavy a díval se na mě jako slabomyslný. Chtěla jsem mu ji vzít, a při tom jsem zavadila o jemnou spoušť. Ozval se výstřel. A potom ještě jeden.“
Soudy Kamile sice přiznaly jako polehčující okolnost, že byla dlouhodobě týraná, ale přitížilo jí, že se s pomocí přátel a sousedů pokusila mrtvoly zbavit. Podtrženo, sečteno – sedm let natvrdo. Po dvou třetinách trestu ji pustili na podmínku ven. Ptám se, zda měla představu, co bude dál. „Jsem realistka. Měla jsem životní pojistku, kterou mi pomáhala platit maminka. Věděla jsem, že jakmile skončí výkon trestu, budu mít něco do začátku. Ale i tak to bylo těžké. Dnes vám nikdo nepomůže s bydlením, s prací, s ničím. Kdybych neměla mámu, nevím, co bych dělala…“
Týraná žena si o pomoc neřekne
Při prvním pokusu najít práci měla štěstí. „Známá mi řekla o firmě, kde brali brigádníky. Čtyři měsíce jsem dělala u pásu s bonbonky.“ Pár dní zastupovala v zubní ordinaci sestru, která byla nemocná. Uklízela domy, prošla několika restauracemi. „Nevadí mi žádná práce. Nebavilo by mě válet se doma na kanapi,“ říká Kamila. Momentálně je ale nezaměstnaná. Pokud byste tedy věděli o místě pro šikovnou zubní asistentku či zkušenou pracovnici v oblasti cestovního ruchu, rádi vás s ní spojíme. Proč Kamila nepracuje v nějaké nadaci, která pomáhá týraným ženám? Takovou nabídku zatím nedostala. Škoda. Její zkušenosti by možná pomohly řadě žen, které zrovna prožívají to, co má Kamila za sebou. „Jednou jsem v podobné nadaci byla. Lidé, kteří tam pracovali, nevěděli, o čem mluví. Jejich právník si například zakládal na tom, že píše klientkám žádosti o rozvod zadarmo. Ale to nestačí. Začít musíte jinde. Navíc týraná žena si o pomoc sama neřekne.“
O čem Kamila sní? „Sny samozřejmě mám. Třeba že si zařídím malou kavárničku. Mé dcery milovaly preclíčky v čokoládě. Proč bych je nemohla sama vyrábět? Když člověk něco hodně chce, dá se přece zvládnout všechno. A tak stále doufám.“
Tohle a ještě mnoho dalšího si přečtete v 6. čísle časopisu Kraus, který vychází ve právě dnes, ve čtvrtek 19. dubna. Krause si můžete také předplatit z pohodlí domova – jedinou esemeskou.
Více se múžete dočíst v celém článku Naše superhrdinka: Hledám práci. Zn. Jsem v podmínce. Nezabudněte si také pročíst ostatní články našeho magazínu.