Nejhorších je prvních padesát Müllerů

Mohl by to být rozhovor se světově úspěšnou manažerkou Vandou Wolfovou a slovenským bouřlivákem Richardem Müllerem o tom, jak se dělá velká kariéra, i o tom, jak se padá na dno. Anebo psychoanalýza z příkopu, která se bude pohoršeně ptát – Proč ti dva? Jak se to stalo? Kdy se to stalo? Jenže já potkala dva lidi, kteří se znají většinu svého života. K tomu, aby se dali dohromady, potřebovali projít jeho půlkou bez sebe, padesáti bloky Manhattanu spolu a ještě obkroužit Central Park. Oba mají nevídaný smysl pro humor a jsou podobným způsobem vypointovaní, a ač se to nezdá, plaší.

Co děláte v Praze?
Vanda: Přijeli jsme na svatbu pana Horáčka, udělat rozhovor a nechat se vyfotit panem Kratochvílem, což je úžasné! Richard zůstává do zítra, já večer odjíždím. Jsem poprvé celý den bez syna. Ale volala jsem jen dvakrát!
Richard: Já tu zrovna teď přemýšlím, jak by se zachoval Bob Dylan. Že by prostě žádný rozhovor s nikým nedělal a nefotil se. Zavřel by se v pokoji a skládal. Ještě se mám co učit!

Z jakých vlastně pocházíte rodin? Co má váš syn Markus k dispozici za geny?
Richard: My byli velmi zploštělý rodinný útvar. Máma, táta a já. Vždy byly nějaké problémy mezi otcem a jeho otcem… takové naše generačně tradiční žabomyší otcoválky. Obecně bych si dovedl všechno představit lepší, ale to je zas jen jeden z mých nekompromisních úderů, které zasazuji sám sobě. Jsem věčně nespokojený. Všichni totiž dělali, co mohli. Dnes, když už je asi pozdě, jsem na Vlada Müllera víc a víc hrdý. No a mámě jsem vděčný.

Pro úplnost: ty otcoválky pokračují?
Richard: S mým synem Filipem se, doufám, ten Müllerovic souboj po meči zastavil. Tátovi se vrátily jeho podpásovky, mně moje… a Filip si vybral z možné kombinace charakterů to nejlepšé a navíc je s ním mimořádně příjemná komunikace. Tak si říkám, že kdyby něco, už by mi to řekl. Jsem rád, že je, jaký je.

Vanda: Táta byl inženýr. Maminka vedoucí korektorny. Nebyli disidenti, ale rozhodně nebyli součástí mlčící šedé masy. Tátovi jako velmi mlad.mu přijali jakýsi patent a poslali ho pracovat do tehdejší Jugoslávie. V Bělehradě se naši dokonce vzali. V srpnu 68 natočili úžasný film, když mezi prvními překročili hranice směrem z Rakouska do Československa – většina lidi utíkala na druhou stranu. Oni se vraceli domů. A když nesouhlasili s invazí Rusů, odebrali jim pasy. Celý život se pohybovali mezi skvělými lidmi. Díky nim jsem hrála v devíti letech v Divadle na provázku. Když jsem účinkovala ve hře, která byla okamžitě zakázaná, byl z toho tatínek dojatý. Řekla jsem mu, že chci na žurnalistiku, a on se mnou tři měsíce nemluvil, byla to škola komunistická. Přesto jsem tam mohla. Oba nás se sestrou neskutečně milovali a ukázali nám, jak vypadají silné charaktery a svoboda.

Co z vás dvou mělo být?
Richard: Hlavně NĚCO. Naši mě dali na klarinet. Hrůza. Profesor Jakabovič mi každého půl roku říkal: „Skonči s tím sám, Richarde, nemám to srdce tě vyhodit, když vidím, jak tě sem máma poctivě vodí!“ Někdy v patnácti mě jednou provždy ovlivnil tátův dárek – magneťák, od kterého jsem se už nehnul. Mezitím jsem se ale stával novin.řem. Jsem odjakživa fascinován osobnostmi. Ale jak je oslovit a nevypadat přitom jako idiot… Tak jsem s nimi začal psát rozhovory pro časopis Populár. Z toho logicky vyplynulo, že jsem psal i recenze.

U toho jsem ale už dělal muziku. Pak mi došlo, že je to celé špatně. Vypisovat se z nějakých mých názorů na kolegy, kteří se zoufale snažili prosadit, něco nahrát a přitom do toho nenápadně podsunout tehdejším mocným myšlenku… Přestal jsem s tím, jinak bych se nemohl podívat sám sobě do očí. Studoval jsem bratislavskou VŠMU, scenáristiku a dramaturgii. Novinařinu už jsem měl po mém soudu v malíčku, focení jsem považoval za koníčka. Stejně jako muziku. Ale dostudoval jsem jen proto, aby ze mě NĚCO bylo.

Napsal jste nějaký scénář?
Richard: To mi ani nepřipomínejte. Je to pár let, když jsem s hrůzou zjistil, že jedinou věc, kterou jsem napsal, bude vysílat televize. Zaplaťbůh to vytlačil nějaký sportovn. přenos. Volal jsem tam a oni se lekli a začali koktat, že to půjde v náhradním termínu. Já zatím zoufale žadonil, ať to zničí!

Vanda: Vypadám tak, ale nebyla jsem jedničkářka. Byla jsem odjakživa vůdce a rebel. Přesto moje třídní nikdy nepochybovala, že ze mě NĚCO bude. V devíti jsem si mohla vybrat: můžu
chodit do neděln. školy, ale budu mít minus v posudku a budu muset o to víc máknout, když něco budu chtít. Na gymplu jsem, na radu svých rodičů, nemusela zpívat ruskou hymnu.

Celý rozhovor s Vandou a Richardem a ještě mnoho dalšího si přečtete v 7. čísle časopisu Kraus, který vyšlo ve čtvrtek 17. dubna. Krause si můžete také předplatit z pohodlí domova – jedinou esemeskou.