Marta Mastná žije na Vysočině na mlýně. Je výtvarnice, šperkařka, fotografka, farmářka, ale hlavně mlynářka, průvodkyně a majitelka Soukromého muzea mlynářství a venkovského života na Dašově. Miluje historii, ale i přítomnost. O sobě říká, že je věčná optimistka nabitá energií, střelená, romantická i cílevědomá, ale také rebel. Ve čtyřech letech uměla díky babičce, prababičce a dědovi číst a počítat. Ráda vzpomíná na to, jak vozila svého syna do školy na koni. Společně s manželem podniká a nyní má čerstvý živnostenský list i na průvodcovství, který využije ve svém nově otevřeném Soukromém muzeu mlynářství a venkovského života na Dašově. Marta miluje i muziku, především Petra Bende, a tak jsme se spolu setkaly před jeho koncertem v brněnském hudebním klubu Metro a „probendily“ spolu večer.
Na mlýně bydlíš už dlouho, ale teprve minulý rok přišla velká událost, podařilo se ti otevřít tvé vysněné „Soukromé muzeum mlynářství a venkovského života“. Co tomu předcházelo?
Celé mlýnské křídlo se čtyřmi patry fungovalo jako odkladiště a bylo zarovnané až po stropy. A já věděla, že tam všechno zařízení zůstalo a snila jsem o tom, všechno to odhalit, aby ta úžasná práce předků neupadla v zapomnění. Dělala jsem to pomalu ve volných chvílích, protože ženská v produktivním věku nemá moc času. Rozhodný impuls byl, když jsem objevila deníky mého předka, který ve mlýně žil, kde bylo psáno, že přestavba z původního středověkého na moderní válcový mlýn proběhla v roce 1911. Hned mě napadlo, že je to úžasná šance oslavit sté výročí otevřením muzea, takže jsem zrychlila práci, zapojila jsem rodinu i kamarády a do srpna 2011 se nám to podařilo uvést do takového stavu, abych tam mohla provádět veřejnost.
Při vyklízení mlýna jsi musela najít spoustu zajímavých věcí, co tě překvapilo nejvíc?
Byla jsem v úžasu v podstatě každý den, protože jak se to sedmdesát let kupilo, zůstalo tam všechno, co lidi běžně vyhazovali a dnes jsou to starožitnosti. Staré knihy, časopisy, hliněné nádoby a tak dále. Ale co mě opravdu překvapilo, byly pohlednice, které jsem nacházela všude – na půdě, ve sklepě, v mlýnici, všude. Sbírám pohlednice odmalička, tak to bylo něco pro mě.
Kolik máš pohlednic ve své sbírce?
Nevím kolik dohromady, ale pohlednic koní mám něco přes dvacet tisíc.
Kam to dáváš?
To je úžasně skladný koníček, vejdou se do krabic a mám zabranou jednu skříň.
Ty jsi dokonce vymyslela a založila Klub sběratelek pohlednic koní a psů. Proč sběratelek, mužům vstup zakázán?
Jsem člověk, který má rád spravedlnost. Existuje spousta klubů chovatelů, cestovatelů, zahrádkářů, filatelistů, to je feminismus naruby, protože vždycky ty kluby mají mužský rod a přitom je v nich spousta žen. Já jsem si řekla, že to otočím a i když tam asi tři muže máme, tak se musí smířit s tím, že jsou v Klubu sběratelek.
Kolik vás je?
Teď něco kolem sto dvaceti členů. Měli jsme i sto padesát, ale je to koníček, který mít člověk nemusí a když nejsou peníze, pohlednice člověk oželí.
Ty jsi k venkovu tíhla už odmala, ač ses narodila v Třebíči, proč?
Protože jsem jezdila od útlého věku k babičce a dědovi na samotu u lesa na mlýn do Dašova. Já jsem vždycky chtěla být jak dítě přírody, tak kulturní osoba, byly to dva opačné póly životního stylu, které mě oba lákaly, ale těžko se dávají dohromady. Jsem ráda, že se mi to v životě daří.
To je zvláštní, protože děti většinou mají rády řád…
Nemám ráda přísný řád! Nerada jdu s davem, vždycky se snažím nějak vyčnívat. Odmalička jsem milovala zvířata, zvláště koně. Když mi byly tři roky, táta mě vzal na závody a od té doby jsem byla koňmi posedlá, hltala jsem je v televizi a vystříhávala z časopisů, kreslila je, kam se dalo. Doma se nic nevyhazovalo, takže mám stovky kreseb koní od svých tří let až po současnost. Závidím dnešním holčičkám, které se odmalička motají po stájích, za to bych já tehdy dala půlku života, ale mně to máma nedovolila. Protože si dělám rodokmen, zjistila jsem, po kom možná lásku ke koním mám. Byl to prapradědeček, který byl panským kočím. Měl koně tak moc rád, že když ho chtěli přeřadit k volskému potahu, oběsil se. Musela to být ta obrovská láska ke koním, kterou jsem zdědila.
Co pro tebe dětství na mlýně znamenalo?
Bylo to pro mě úžasné dobrodružství. Máma nechtěla, abych chodila do mateřské školky a byla neustále nemocná, takže místo toho jsem bydlela u babičky a dědy a zažila to nejbáječnější dětství, jaké si umím představit. Bylo to krásné, protože jsem měla i prababičku, která se dožila devadesáti tří let a učívala mě staropražské písničky, protože žila jeden čas v Praze. Už ve čtyřech letech jsem se chtěla učit číst a to mě k tomu nikdo nenutil, ale obě babičky mě podporovaly. Nosila jsem si z půdy secesní knihy a četla si v nich. Počítat mě učil zase děda, který byl povoláním kupec. Chodila jsem s nimi na trávu, seno, dojit kozy, pomáhala jsem a učila se hospodařit. O tom by se dal natočit i nějaký idylický film. Babička měla na rybníku šedesát hus, naprostá romantika. Vždycky jsem se tam chtěla vrátit, ale máma mi moc velké šance nedávala, říkala, že na takovou samotu se mnou nikdo nepůjde. Nejezdí tam doprava, takže pro pracujícího člověka je to docela nedostupné a občas i drsné žít na samotě. V době, kdy každý neměl auto, to bylo sci-fi.
Ale manžel s tebou pak na mlýn šel, dalo ti hodně práce ho ukecat?
Když se nám narodil syn Honza, ještě jsme bydleli v podnikovém bytě v Třebíči. Manžel, elektrotechnik, měl turnusové směny a já se vždycky chtěla na Dašovský mlýn vrátit, tak jsme tam nejdřív začali jezdit jako na chalupu. Babička i děda se odstěhovali k dceři do sousední vesnice a mlýn byl pět let opuštěný. Pozvolna jsem začala manžela přemlouvat, že bychom tam mohli i bydlet, a on samozřejmě nechtěl, protože byl městské dítě a nedovedl si to představit. Ale když pomalu začal zjišťovat, jak je to úžasné mít vlastní dílnu, mít svůj prostor, kam si může vyběhnout, svůj názor začal měnit. Velkým vítězstvím byl souhlas, že si koupíme kozu, protože to už bylo jasné, že tam musíme zůstat. Pomalu jsme budovali bydlení, začátky byly tvrdé, když se i v mrazu muselo chodit na záchod na dvůr, pro vodu do studánky.
Jak ses seznámila s manželem?
Když jsem měla přes léto brigádu jako zmrzlinářka, jednou jsem jela po práci domů a oslovili mě dva kluci. Pozvali mě na zábavu do blízké vesnice, tak jsem jela. To léto, kdy jse