Když přijedete do Bzence a zeptáte se lidí, kde nejdete lvy, každý vás navede. Dalo by se říct, že město Bzenec je proslulé kočkovitými šelmami a klidně by je mohlo mít i ve znaku, neboť je odchovává drobná čtyřicátnice, do které byste to neřekli. Lenka Burská vystudovala střední veterinární školu a před pětadvaceti lety začala pracovat ve veterinární ordinaci, kde se seznámila s budoucím manželem – veterinářem. Je to velmi zábavná a sympatická žena, která dovede o svých zvířecích svěřencích vyprávět tak poutavě, že zapomenete na čas a posloucháte s otevřenou pusou. Momentálně se doma stará o tři lvíčata. Celkem odchovala šest lvů a tři jaguáry.
Momentálně máte doma tři lvíčata – Miu, Alexe a Tarzana, jak se k vám dostala?
To bychom se museli vrátit zpět o pět nebo šest let, kdy jsme měli doma měsíc a půl první šelmu – jaguára Ašoka, který patří do hodonínské zoo. Moje největší přání v životě bylo mít takovou šelmu a tím jsem si to přání splnila a stále plním. Ašoka jsme si vzali ale i proto, že manžel má na starost hodonínskou zoo. Potom přišly další jaguářice Naluška a Nasirka, obě také z hodonínské zoo, ale bohužel Nasirka umřela ještě když byla malá a Naluška měla v půl roce rakovinu, tak umřela taky.
Když jsme měli Nalu, tak v Hodoníně hostoval cirkus Carini a o jejich zvířata se stará také manžel. Manžel jel do cirkusu očkovat lvy, já jsem vzala Nalušku a jeli jsme se za nimi podívat, protože kočkovité šelmy je moje obrovská láska. Majitel cirkusu mi dovolil, abych si lva pohladila a řekl, že se jim v poslední době odchov lvů nedaří a tak jsme se dohodli, že pokud by měli mladý, že je nám na odchov půjčí. Neuběhl ani rok a majitel cirkusu volal, že se jim narodilo mláďátko – lev Cézar. Od té doby jsem cirkusu odchovala šest mladých.
Tihle tři se narodili 30. listopadu až 1. prosince 2011 a hned volali z cirkusu. Zpočátku měli strach, že je už nevezmu, protože odchov doma není lehký. Tady je musím hlídat pořád. Žádnou klec nemám a nechci. Začátky byly hodně těžké, protože ať máte praxi, tak k výchově šelem se dostanete málokdy a na všechno musí člověk přijít sám, musí se učit za pochodu.
Jací jsou lvi odchovaní doma?
Když je zvíře v neustálém kontaktu s člověkem, tak je úplně jiné než v kleci. Jsem z nich ale už hodně unavená, protože jsem dva roky pořádně nespala. Ze začátku nespíte, protože krmíte i v noci, když jsou větší, tak se nastěhují do postele a to zase nespíte, protože oni se v noci vzbudí a chtějí se přitulit, chtějí si hrát. Protože mě berou za svojí mámu, tak všichni tři se na mě snaží vylézt a spát na mně, ale když už mají kolem třiceti kil, tak jsem ráno úplně dřevěná. Manžel se mně směje, že vypadám jak po noční šichtě.
Protože mám i veliké zdravotní problémy, tak se ta únava na mně podepsala tak, že jsem jeden čas měla pětačtyřicet kilo. Ale zvládnout jsem to musela. I když někdy si říkám, že už nemůžu, stačí, když se ti malí na mě podívají těma krásnýma šibalskýma očima anebo se ke mně přitulí a v tu chvíli mě to všechno přejde a dobijí mě energií.
Váš manžel musí být hodně tolerantní, asi je to i tím, že je veterinář…
Ano, kdyby nebyl, asi by to nesnesl. Ale měla jste ho slyšet ráno, když říkal: Proč dělají rozhovor s tebou, proč ne se mnou, abych si postěžoval, jak já to mám strašně těžký. Fakt je, že to není lehké pro celou rodinu. Syn také občas musí lvy pohlídat a všichni musí být tolerantní, obzvlášť právě manžel, protože už to došlo tak daleko, že spává na sedačce v obýváku, protože jednak ho lvi vytlačili z postele, ale co je hlavní důvod, že ho lvíčata berou jako konkurenci a v posteli ho nechtějí. Takže kdykoliv si přijde manžel za námi lehnout, lvíčata se vzbudí, vylezou na něho, vyčůrají se na něj a jdou si lehnout zpátky na mě. Když už byl tak počůraný několikrát, řekl, že už s námi spávat nebude.
Konečně jsem mu ale upekla buchtu, kterou slibuji už tři týdny. Všechno jde kvůli lvům stranou – rodina, přátelé, zábava. Všechno se točí jen kolem nich. S nimi se ani nikam jet nedá, protože jsou demoliční četa. Přátelé raději přijedou k nám, ale není to tak často jako normálně.
Jak máte lvíčata dlouho?
Tato tři mám od narození, ale záleží na tom, kde zrovna cirkus je. Většinou je dovezou dvě až tři hodiny po porodu, abych jim ošetřila pupky, píchla imunoglobuliny a dala jim napít, protože oni je u matky vůbec nenechávají.
Proč?
Protože ona ze začátku dělala to, že se o svá mláďata týden starala, pak je odstrčila a nechala je umřít hlady. Ale teď už začala dělat i to, že je rovnou sežere. A jakmile to udělá jednou, tak to udělá při každém porodu. Původně těchto malých bylo pět, ale jedno se do rána prochladilo a umřelo, protože to ještě nikdo nevěděl, že lvice rodí. To druhé sežrala, než ho stačili zachránit.
Stává se to i ve volné přírodě?
Ano, tam si ale lvice vybírá zdravá a silná mláďata od těch slabých nebo nemocných. Kdyby byl Alex ve volné přírodě, tak by už nežil, protože by ho samice odstrčila nebo sežrala – on měl totiž přetočenou celou páteř a ze začátku měl zadní nohu vyvrácenou do boku. Nemohl chodit a nohy tahal za sebou, když už ostatní chodili.
A co jste s ním dělali? Teď tu běhá a není nic poznat.
Snažila jsem se s ním cvičit v rámci našich zkušeností, ale nebylo to pořád ono, tak jsem šla pro radu na rehabilitaci do kyjovské nemocnice. Tam nám vyšli vstříc a všechno jsme konzultovali i s fyzioterapeutkami, které to vzaly zodpovědně, protože když jsme tam přijeli, tak měly nastudovanou kostru lva a učily mě Vojtovy metody. Tak jsme s Alexem cvičili, což bylo na začátku hodně těžké, protože je to bolestivé a Alex naříkal. Také bylo těžké ho udržet na zádech, byla jsem poškrábaná a pokousaná, ale zvládli jsme to a začalo se to viditelně lepšit. Paní primářka mi pak dokonce řekla, že si myslela, že bude mít Alex obrnu. Všichni byli mile překvapeni, ale ještě není úplně v pořádku, to je otázka času. Přiznám se ale, že jsem hrdá na to, že jsme to dokázali.
Co na Alexe říkali v nemocnici