Popularita je trest

„Popularita je trest, který vypadá jako ocenění,“ prohlásil prý režisér Ingmar Bergman. Vidíte to stejně?
Se světovým věhlasem Bergmana na tom určitě něco je. V našem místním měřítku je to úsměvný příměr. Doporučila bych – hlavně se tak neprožívat.

V čem vás popularita omezuje?
V ničem zásadním. Nemám v plánu ani loupit, ani podvádět, ani lhát… Ale ne vždycky má člověk chuť se usmívat. Někdy i mně samotné bývá smutno.

Co vás na popularitě těší?
Že se dozvíte, že to, co děláte, baví a těší nejenom vás, ale ještě někoho jiného. A že je třeba i někdo, kromě vašich nejbližších, kdo je s vámi šťastnej.

Domníváte se, že sláva a popularita v Čechách se měří či váží jinými mírami než za hranicemi naší země?
To nevím. V zahraničí jsem nikdy populární nebyla a podle posledních průzkumů zatím (i když to nechápu) pořád nejsem.

Je obtížnější dosáhnout popularity, nebo pracovat na tom, aby se člověk udržel na vrcholu?
Aby se člověk udržel na jakémkoli vrcholu, musí kvalitně zaseknout cepín, aby si během túry mohl někdy odpočinout, nechal tak občas rozhlídnout i další, a když dostane chuť a sílu, nemá před sebou tak dlouhou trasu. A na jak vysoký vrchol se poleze, jakou bude mít výstup náročnost, to si určuje každý sám. Ale je třeba mít na paměti, že nic není napořád, že je to všechno jenom půjčený.

Za co byste popularitu vyměnila?
Nic bych neměnila za nic.

Čeští novináři často spekulují o tom, že když zdejší slavní a populární lidé vyjedou za hranice, nikdo je nezná – a údajně tím „trpí“.
Novináři se hlavně často zaobírají tím, že by člověk měl v nejlepším odejít. Dodnes jsem to nepochopila. Nevím totiž, jak poznat, že je člověk v nejlepším. A jestli někdo v místních poměrech má pocit, že je neúnos ně zavzdušněnej svou popularitou, stačí vyjet kilometr za hranice a má volníčko. Ale myslím, že je to zcela individuální. Tak jako nemůžeme na novináře koukat jako na nějaký tým synchronizovaného plavání, to samý platí i o tzv. populárních.

Jaká vlastnost a schopnost vám pomohla dostat se tam, kde jste
Nadání, štěstí a víra v to, že když máte svůj sen, je třeba za ním jít.

Z čeho míváte v souvislosti s vaší profesí a popularitou noční můry?
Naštěstí noční můry nemívám. A že bych se v noci probouzela hrůzou z toho, jak budu žít svůj další den s popularitou… stačí se nenalíčit a mám volno. Ale občas mívám strach, že bude ubývat lidí, se kterými mě těší spolupracovat a že se třeba nikdo novej neobjeví.

Jakou největší lež jste si o sobě přečetla?
Těch bylo! Už nevím. Naposledy jsem se dočetla, že jsem vyfoukla něja kou roli Simoně Postlerové v nějakém filmu o Masarykovi. Dokonce psali, kolik za to dostanu zaplaceno. Takže prosím vás: nejenže nic netočím, ani jsem do té doby netušila, že se něco takového chystá, a hlavně – za tak málo bych to nedělala. No, i když možná… kdyby zavolali…

Pokud jde o informace z oblasti showbusinessu, jak podle vás pracují čeští novináři?
Informace o celebritách, spíš polobritách, kdy háží do jednoho pytle tzv. modelky, tzv. moderátory, pornoherce, zpěváky, herce, sportovce, jako že je to taková jedna velké party, jsou zavádějící, často vylhané a manipulativní. Tzv. celebritám se věnuje převážně bulvár, který sleduje jediné: aby zbylé populaci sdělil, že většina tzv. úspěšných je amorální, podlá a že kdyby oni byli taky takoví šmejdi, mohli by do tohohle kotce patřit taky. A na tomhle „cenném sdělování“ vydělávají. Základní problém je, že se nerozlišují tzv. celebrity od elity.

S kým z médií máte zatím nejhorší zážitek?
Já si to tak nepamatuju, takže můžu říct poslední, tam s pamětí vystačím. S Jindrou Pelikánovou z Blesku.

Co nám na tytéž otázky odpověděl třeba Karel Gott, najdete v 6. čísle časopisu Kraus, které je právě teď na stáncích. Krause si můžete také předplatit z pohodlí domova – jedinou esemeskou.