Skandály věcí veřejných, aféra Bém – Janoušek, kauza Rath… to je jen zběžný pohled na dění v naší zemi za posledních pár měsíců. Pod dojmem toho všeho a s nervózním očekáváním věcí příštích jsme se zamysleli nad tím, jak by to vypadalo, kdyby lidem v téhle zemi došla trpělivost. Oslovili jsme české spisovatele, aby zkonstruovali fikci nejen o převratu v čechách, ale i o dalším dění, a napsali román na pokračování. Začíná Petra Hůlová.
Autor: Fotobanka ČTK
Nejdřív jsme jen tak pár tejdnů courali kolem Janouškovy vily. Sem tam kolem hřbitova na Kavkách, kolem podolskejch vilek z kopce dolů a zase zpátky. Začalo to, když Janoušek přejel tu ženskou. Pár dní toho byly plný všechny český noviny. „Lobbista Janoušek porazil Vietnamku, od nehody ujel. Nadýchal 2,2 promile“, „Tohle už Mazánkovi neprojde“, „Opilý kmotr prchal před policií“. A tak dál a tak podobně. Češi se naserou, zanadávaj si a sklapnou kramfleky. A tyhle fajnový hajzlové to věděj. Že jak jarní sprška rychle se to přežene, těch pár kapek si otřou ručníkem jak po golfu zpocenej zátylek a jede se dál. Janoušek jen na pár dní strčil hlavu do písku, vypnul mobil, na několika fotkách sklopil oči jako blondýna, a když tu hlavu po pár tejdnech z písku vytáh, byl venku zas den jak malovanej.
Sluníčko se směje jako zjara, připosraný lidi se šikujou na levný vejce a my jak magoři hlídkujem před vilou grázla Janouška a zapisujem, kde se co šustne. Přesně v sedm ráno klapnou vrátka za manželkou, co mu jde venčit čokla, to samý ve tři odpoledne a v jedenáct zas. Každej má přece svejch starostí dost, no ne? „Eště aby si třikrát denně venčil čokla,” řekla na to Marta, když jsme už nejmíň popátý sledovali starou Janouškovou, jak jde ulicí s igelitkou z Žabky a právě si asi připadá jako úplně normální ženská. A taky že je a ten její starej nakonec taky, a když nám docvaklo tohle, byla to už jen otázka času, kdy se do toho pustíme. Už nějakou dobu předtím nám stejně jely panty jen o tom. V ulicích, v hospodách i na síti jak remorkérům šrouby pod vodou, hnusy probublávaj odspoda, a panty jely nejen nám,
ale i dalším buňkám v republice, debatním klubům, metastázím slušnosti. Tahle žíravina každý zparchantělý společnosti a buňka, to zní jak něco z krimi nebo od alkajdy, ale jsou to jen lidi, co jim to vybublalo, žíravina epidemie slušnosti, co sere na volby, protože je to prašť jako uhoď, to už se snad s prominutím ukázalo. Zkrátka jsme jak napůl potopený obojživelný pandury za 135 mega čekali na tu správnou chvíli. My, co jsme v českým bahňáku ještě nehodili flintu do žita a šlapali tuhle vodu už nějakou dobu předtím, party lidí v celý republice. Pár v každým českým městě a ve větších tisíce a za to už jde zapřáhnout pořádnej parník. Kdyby to bylo v komiksu, pára by nám lezla v chuchvalcích ven ušima i nosem a vsadím se, že o nás něco jako komiks určitě během pár let vznikne. Ale nejdřív to jako přímej účastník popíšu já i s tím rizikem, že se to pořád ještě nepřestalo dít, a psát o něčem, co nejenže neskončilo, ale možná spíš sotva začalo, je, přiznávám se, docela oříšek.
Od revoluce se tu nic takhle lidovýho nestalo a my u toho stáli, a zdá se to teď neuvěřitelný, od úplnýho začátku, a jestli si někdo byť chvíli myslel, že jde o hnutí ubrejlenejch komunistickejch fiflenek, zdrogovanejch nemakačenků, socek nebo pošahanejch filozofů utopie, tak říkám, že dost z nás tráví každej den nejmíň hodinku čtením pohádek, než mu jdou malí do hajan. Senilním rodičům poctivě utíráme prdele a platíme daně čili žádný pankáči anarchistický ani malíkem, ale lidi slušnosti a řádu. A když jsme se shodli na těch lidech slušnosti a řádu, netrvalo dlouho a shodli jsme se s Igorem a Martou i na tom, že máme v podstatě jen dvě možnosti: dělat, že se nic neděje, anebo do toho psího lejna pořádně dupnout. Nebo spíš do vosího hnízda. Protože když Igor hodil jedno veselý dopoledne do Janouškovy vily konečně ten stokrát diskutovanej šutrák a byl to doopravdy jen kus kamene velkej asi jako hlava vlčáka, začala mela, kterou nikdo z nás nečekal.
Ta vila byla vůbec divná věc. Byla, protože už není, pokud jste zaspali dobu a kvůli nepřečtenejm novinám z minulýho roku jste se k těm letošním ještě nedostali. Byla, stejně jako mívali svoje hogo fogo rezidence Jančík, Bém, Hrdlička, Benda a další. Ratha unesla litoměřická buňka během převozu z výslechu do vězení, což například my v Praze tak úplně neschvalovali, ale prosím. Seznamy všech těchhle lidí ostatně visej na webu. Co je tam škrtnutý, je to, co už nemaj. Kromě baráků zamordovaný psí miláčkové, vysklený audiny a kozatý blondýny, co se valem dekovaly samy a s výskotem přecházely k nám. Dlouhonohý lepidla na kreatury, který na volání svejch vyholenejch ptáků slyší ochotnějc, než kdy naslouchali nářkům svejch voličů, jež u Moravce zazdívali voskovejma řečma, Moravce na ten seznam
napsali taky. Už nějakou dobu ho totiž neadministruje jen naše malá parta, a kdo by chtěl říct, že se nám to vymklo z rukou, zlobit se nebudu, protože na kozlíku lidovýho povstání se jezdívá leda z kariérních důvodů a to nás lidi slušnosti nikdy doopravdy nezajímalo. A i když ukradená revoluce je věc nepěkná a dá se
o ní žvanit stejně jako o tý před dvaceti lety, ukradený prachy se daj na rozdíl od ní i osahat rukama, a když ne to, tak aspoň dejchat ten čoud, když jich hoří vatra, paklíků bankovek, co hajaly ve vestavěnejch skříních těch vil, co už neexistujou, a stejně jako v případě tý Janouškový v nich třeba ani nikdo doopravdy nebydlel.
Proto se Igor s tím kamenem ani nijak zvlášť nežinýroval. Po tejdnech loudání se kolem, kdy se kromě Janouškovy starý, co vyvenčila čokla a pak hned zas někam odfrčela bourákem, v baráku nehnula ani záclonka, ani jedinej stín se nemihl za ní a to, když vila nic než prosklený okna vlastně vůbec nemá, je přinejmenším podezřelý.
Marta chtěla, abychom byli jako Pussy Riot. S kuklama na hlavách jako nikdo a kdokoli zároveň. Já že budu filmovat Igora, jak do toho jde, ona bude natáčet mě, jak ho točím, a někdo další zas ji, jak na mě míří kamerou a takhle domino řetězem až někam dolů k Vltavě, aby se posichrovalo, že se z akce alespoň něco dostane ven. Protože jednoho, dva nebo tři zhaftnou jako nic, okno nechaj zasklít do hodiny a pochodeň odporu, co by ji tihle hajzlíci hned típli jako sotva zapálený cigáro někomu, kdo se už měsíce těší na prvního šluka, tak takováhle pochodeň nejenže tím odkazem na Palacha nedává smysl, ale nedávala by smysl i bez něj, protože by se o ní nikdo nedozvěděl.
Martu zajímaly nejvíc kukly à la Pussy Riot a tohle všechno jí bylo tak trochu ukradený. To, o co jí šlo hlavně, bylo mít ze sebe dobrej pocit, a dosah samotnejch akcí jí moc nedocházel nebo ji to nezajímalo. Igorovi to bylo podezřelý, ale já jakožto ženská tohle znala tak trochu i od sebe. Všem těm chlapům ze seznamu hajzlů Marta hlavně vyčítala, že si nezametou před svým vlastním prahem. Že kážou vodu a pijou víno. Šlo jí o to, že kecali, ne že kradli. Měla to celý místo mejdla a pořád to tak má. Když hajzla pošle tam, kam patří: do prdele, na světlo boží nebo v kufru někam Vltavou, má za to, že má splněno, je čistá. Na to, jakej to má asi tak vliv na události, který tím uváděla do pohybu, moc nemyslela a to ani předtím, než Igor prohodil okno tím šutrákem. Ne že my bychom byli o moc prozíravější. Jenže kdyby člověk myslel na ty konce, nevzal by ani d