Zahrada je orientována jižně, je na ní tedy celý den dostatek slunce. Tím, že vstup do domu je stranou, zachovává si své soukromí, obyvatelé domu však mají možnost neustálého kontaktu se zelení díky velkému francouzskému oknu a terase.
Zahrada nebyla založena zcela nově, na pozemku již kdysi existovala, byla ale ve velmi žalostném stavu. Bylo třeba ji vyčistit a přizpůsobit potřebám a představám nových majitelů. A protože jde o relativně rozsáhlý pozemek, přizvali si na pomoc zahradní architektku ing. arch. Evu Rybníčkovou.
„Zahradu jsme si nechali navrhnout, protože mně se vždycky líbí zahrady, co nějak vypadají, není to jen shluk náhodně zasazených rostlin, které dohromady nedávají žádný smysl,“ říká majitelka zahrady a pokračuje: „S paní architektkou jsme se seznámili přes naši kamarádku, padli jsme si do noty, líbilo se nám, co nám navrhuje… Protože máme děti, nechtěli jsme tu nic jedovatého, příliš trnitého, také jsme si přáli živý plot, který bude mít částečné průhledy, ale zakryje pohled do zahrady. A protože máme otevírací stěnu z kuchyně hned do zahrady, chtěli jsme u ní bylinkový záhonek. S výsledkem jsme velmi spokojení, zahrada je naše láska. Zatím je sice nutné ještě čas od času něco vyplít, ale to by mělo pominout, až se více rozrostou půdopokryvné keře.“
Důležité jsou barvy
Zahrada je mírně svažitá a obklopuje dům ze dvou stran. „K zadnímu vstupu do domu vede prudký svah, který je zpevněný betonovou suchou zídkou a travinami, ty jsou vysázené schválně tak blízko ke stěně, aby na pozadí té krásné tmavé fasády pěkně vynikly jejich jednoduché tvary a krásná květenství,“ vysvětluje ing. arch. Eva Rybníčková a pokračuje: „Na protější straně u plotu jsou pak čisté, nekvetoucí buxusy, jde o vcelku malou plochu a chtěla jsem, aby na ní travám nekonkurovaly žádné další výrazné rostliny. Takže na jedné straně je čistá zelená linie a proti ní trávy.“
Při pohledu ze zahrady uzavírají toto zákoutí za domem rozložité vajgélie (Weigela), neobeznámená návštěva nemá tedy ani ponětí, že za bohatými keři zahrada ještě kousek pokračuje. „Vedle nich je jalovec (Juniperus communis), ten zde, stejně jako vajgélie, již byl, rostliny v tomto místě jsme proto vybírali tak, aby ladily k jeho modrozelené barvě, nechtěli jsme sem dávat něco, co by s těmito odstíny nešlo dohromady,“ vysvětluje architektka. Takže je tu vysazený tamaryšek, který přechod zjemní, protože má šedavé lístky a kvete lehkým růžovým chmýřím, dále jsou pod keři vysazené červenorůžové pivoňky, astřičky a dále v zahradě orlíčky a kopretiny, aby probarvily zeleň. Orlíčky a další květiny jsou trvalky, majitelka tak nemusí každý rok řešit, co na taková místa vysadit. Zvolila jsem je proto, že jde o tradiční květiny, které by do zahrady rozhodně měly patřit.“
Svída krášlí zahradu po celý rok
Podél plotu je stálezelená bariéra z bobkovišní. „Nechtěla jsem sem dávat ani příliš jehličnanů, případně tújí, protože v zahradách v okolí jsou hojně vysazované a chtěla jsem zahradu trochu odlišit a oživit v celkovém kontextu místa. Do popředí jsem zvolila svídu japonskou (Cornus kousa), která tu funguje jako takový solitér, na pozadí pak bude jednou, až vzrostou, opona ze stálezelených keřů, a tahle svída se tu pak na jaře vždycky rozsvítí, protože ona má ty čerstvé mladé lístky světlezelené a zajímavé čtyřčetné bílé květy. A protože je to svída, roste docela rychle.“
V koutě zahrady, kde by měl živý plot vytvářet stín, jsou vysazeny stínomilné trvalky – bohyšky a čemeřice, čas od času se tu vyskytují nějaké cibuloviny, aby zahrada prokvétala a barvila se už od brzkého jara. Na volném prostranství zahrady jsou vzrostlé stromy, které jí dodávají kontrast, poskytují stín i plody.
„Z ovocných stromů je tu kdouloň,“ popisuje majitelka, „ta tady byla, a švestka, kterou už budeme muset porazit, protože je velmi stará a něčím silně napadená, a přenáší se to i na třešeň, vysadíme pak místo ní jiný strom. Zachovali jsme i vzrostlý smrk, protože vytváří u terasy krásný stín.“ U plotu do ulice jsou vysazeny klasické svídy, střídají se svídy s červenými a zelenými větvičkami, které vytváří zajímavou texturu na zahradě i v zimě, když opadá listí.
„Tady v záplavě svíd, aby to nebyla úplná nuda, je občas zlatice (Forsythia), dále pustoryl (Philadelphus), a jsou tu i šeříky, protože u tradiční zahrady v Praze šeříky vždycky byly, vždycky voněly u vstupu. Dnes už se s ním sice na 9. května nemává, ale přesto jsme usoudili, že by tu přece měl být,“ vysvětluje architektka s úsměvem.
Bylinky to jistí
Zajímavým místem v zahradě je ostrůvek kolem smrku u terasy. Protože je přímo u vstupu do kuchyně a místo je hodně slunné, jsou tu vysazeny bylinky – máta, kontryhel, meduňka, tymián, mateřídouška, pažitka. V blízkosti terasy jsou také keře s jedlými plody.
„Dohodli jsme se, že v zahradě budou věci jedlé, a v žádném případě jedovaté, protože jsou tu děti – aby nehrozilo nebezpečí zdravotních problémů, když něco snědí,“ říká Eva Rybníčková. „Takže je tu jeřáb, rybízy, hlohyně… Kostru záhonu tvoří stálezelená kalina. A terasa je uzavřená muchovníkem (Amelanchier ovalis), to je méně známý keř s jedlými plody, které chutnají jako borůvko-maliny, dále je zde temnoplodec černoplodý (Aronia melanocarpa), ten má černé plody, z nichž se vaří skvělá marmeláda. A zase je zde bobkovišeň, aby tu, když opadá listí, nezbyly jen holé větve. V každé skupince je proto nějaký stálezelený keř, aby měl celek tvar a fazonu i v zimě. V celé zahradě jsem se snažila vybírat rostliny tak, aby kvetly postupně a probarvovaly ji,“ uzavírá Eva Rybníčková.
Více se múžete dočíst v celém článku Tradiční zahrada ve velkoměstě. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Zahrada.