Jsou dušičky. Ten pravý čas nejen na vzpomínky na drahé zesnulé, ale i příběhy s nádechem tajemna. Zkuste odhalit, které se opravdu staly a které jsou fikce.
<![CDATA[<h4 style="text-align: center"><a href="http://diskuse.kafe.cz/ctenarky-radi-jak-na-zanety-mocovych-cest/kafe/clanek/25787">Diskutujte: Stalo se vám někdy něco neobvyklého, co by se dalo označit za záležitost „mezi nebem a zemí“?</a></h4>
<h3>Vrací se Astina duše?</h3>
<p>Nejsem si úplně jistý a popravdě řečeno, vzpírá se to zdravému rozumu, ale já si myslím, že už mám třicet let toho samého psa. Dostal jsem Astu jako mladý kluk od otce k patnáctým narozeninám. Asta byla belgický ovčák, černý jako noc. Můj přísný, avšak hodný táta usoudil, že už jsem dost vyspělý na to, abych se zvířetem zvládnul cvičák, a tak podlehl mým několik let trvajícím prosbám.<br />
Utvořil jsem si k Astě velmi silný vztah. Miloval jsem to zvíře a které slečně se nelíbilo, ta hned ztratila moji přízeň. Dokonce jsem se přes ni seznámil s budoucí manželkou. Když Asta po třinácti letech umírala, šel jsem s ní k veterináři na injekci, moc trpěla. Hladil jsem ji a konejšivě mluvil. Bylo to velmi smutné.<br />
Od dětí a manželky jsem dostal záhy štěně – další belgickou ovčačku. A začaly se dít zvláštní věci. Na žádné jiné jméno (chtěli jsme jí říkat Andy) než Asta ta malá chlupatá koule neslyšela. Vyhýbala se stejným jídlům jako její předchůdkyně, milovala i nesnášela stejné lidi. Pelíšek si dovlekla přesně tam, kde Asta spávala. O podobě ani nemluvě! <strong>Na reinkarnaci jsem nikdy nevěřil, ovšem teď si nejsem tak jistý. </strong><br />
I Astička II. už je stará, její život se chýlí ke konci. Přiznávám, že by mě těšilo, kdyby se znovu vrátila v další báječné podobě, ať už to dělá, jak chce.</p>
<p style="text-align: center"><img title="Vrací se Astina duše?" alt="Věřte – nevěřte: Poznáte, který tajemný příběh je pravda a který jsme si vymysleli?" width="499" height="370" src="http://files.viaweb.cz/image/46/dusicky-pribehy/pes.jpg" /></p>
<h3>Dívka ze hřbitova</h3>
<p>Na malé vsi není zas tak moc míst, kde byste měli v sedmnácti šanci na klidné rande. Proto jsme se s mojí tehdejší známostí – Jitkou scházeli pravidelně na hřbitově. Stačilo přelézt zeď a pak už bylo k dispozici hned několik laviček, na kterých se daly krást mé dívce sladké polibky. Přišlo nám romantické, že všude svítí desítky svíček, a mrtvých jsme se nebáli.<br />
Jeden večer však naše schůzky na hřbitově s konečnou platností uťal. Bylo po desáté, když jsem přelezl zeď s provinilým pocitem, že jdu pozdě. Blížil jsem se k lavičce, na které jsme se setkávali nejčastěji.<br />
Svítil měsíc, zřetelně jsem viděl dívčí postavu v bílých šatech, která seděla zády ke mně. Ještě jsem si pomyslel, že si Jitka nejspíš pořídila nové šaty, protože v takových jsem ji nikdy předtím neviděl. Ale jinak všechno souhlasilo: štíhlounká silueta, dlouhé rovné vlasy… Blížil jsem se k ní, zbývalo asi dvacet kroků, když se dívka otočila. V tu chvíli jsem se zarazil. Jitka to nebyla. Tvář, do které jsem hleděl, byla velmi bledá, oči takové pátravé a hodně smutné. Už už jsem se jí chtěl omluvit, že ruším, že má nejspíš také schůzku s nějakým mládencem, ale za mnou se ozvaly kroky. Přibíhala moje Jitka s omluvou, že se zdržela ještě víc než já.<br />
Když jsem se otočil zpět, dívka už tam nebyla. Vyprávěl jsem příhodu Jitce, ale ta vždycky stála nohama pevně na zemi, vůbec mi nevěřila. Prý se mi něco zdálo.<br />
<strong>Na hřbitově jsem už ovšem neměl žádný klid.</strong> Ne, že bych se vyslověně bál, ale zdálo se mi, že přece jen rušíme. Možná nám ta dívka naše polibky záviděla. Od té doby jsem se se všemi svými známostmi scházel jinde než na hřbitově. Na to místo jsem se ale vrátil za bílého dne hned nazítří. Stačilo projít pár náhrobků v okolí lavičky a na jednom jsem našel, co jsem podvědomě tušil. Jméno dívky, která zemřela šestnáctiletá před mnoha lety. Dodnes si myslím, že to byla ona.</p>
<p style="text-align: center"><img title="Dívka ze hřbitova" alt="Věřte – nevěřte: Poznáte, který tajemný příběh je pravda a který jsme si vymysleli?" width="515" height="357" src="http://files.viaweb.cz/image/46/dusicky-pribehy/divka.jpg" /></p>
<h3>Telefon ze záhrobí</h3>
<p>Nikdo z živých není schopen dát uspokojující odpověď na otázku, zda existuje posmrtný život. Anglický úředník Thomas Connely má však jasno. Jeho milovaná Margaret mu z onoho světa dokonce zatelefonovala.<br />
„Nevím jak a kde, ale moje žena Margaret tak či onak žije,“ tvrdí s nezlomným přesvědčením. Jeho případ byl přednesen na seriózním lékařském sympoziu v Římě doktorem Howardem, který měl s celou záhadou mnoho společného. Přítomní odborníci na praktickou medicínu se shodli, že podobný příběh, zcela se vymykající racionalitě, neslyšeli poprvé. Skutečně nám zemřelí blízcí mohou zatelefonovat, když potřebujeme varovat?<br />
Tu noc, 10. června 1991, kdy se na nočním stolku vedle postele Thomase Connelyho rozdrnčel přístroj, bojoval dole v pokojíčku dvanáctiletý Tom se záškrtem. Zatajil otci, že má vysokou horečku, se kterou ho už dopoledne poslali ze školy k lékaři. Napřed zamířil do ordinace rodinného doktora Stana Howarda. Ten byl však na pochůzce a nemocný chlapec nevydržel čekat. Šel tedy domů, sám si naordinoval běžné léky proti teplotě a vlezl si do postele.<br />
Shodou okolností nebyla doma ani jeho patnáctiletá sestra Brigitta, ani hospodyně paní Woodová. Otec se vrátil z práce až večer, nepřekvapilo ho proto, že už syn leží. Malý Tom se o potížích nezmínil, prý aby unavenému tatínkovi nedělal starosti.<br />
Thomas Connely šel brzy spát a usnul velmi tvrdě. V jednu hodinu zazvonil telefon. Vyzváněl dlouho, než se muž probudil. V polospánku zvedl sluchátko.<br />
„Connely. Co se děje?“<br />
„Thomasi, běž, prosím tě, do Tomova pokoje a přivolej k němu lékaře, má strašlivou horečku!“<br />
„Cože?“ zamumlal Connely napůl ve spánku, aniž by mu došlo, komu patří hlas na druhém konci drátu.<br />
„Když nepřivoláš pomoc, Tom zemře. Prosím, jdi rychle. Jde o záškrt…“