„Vyrůstal jsem na moravském venkově, na kuchyni mojí babičky a mámy. Byla to tradiční kuchyně, kde byl absolutně nulový prostor pro experiment,“ vzpomíná. „Když jsem potom v patnácti šestnácti letech zatoužil ochutnat nějaké experimenty, zkoušel jsem je tvořit sám. Ze začátku to byly různé masové směsi na pánvi.
Už tenkrát jsem se občas pokoušel tvořit jakousi českou variantu „pseudočíny“, která se ale té pravé číně moc nepodobala. Nicméně jelikož je naše kuchyně dost kalorická a ne příliš vyvážená, začaly mé první výkyvy váhy. Začal jsem tedy hledat cestu, jak to řešit a jak se vlastně stravovat.“
A proto vlastně skončil u Asie. „Zkoušel jsem různé varianty i zaručené recepty, dokonce jsem se nějakou dobu oddával i absolutnímu vegetariánskému období. Tohle však nebyla má cesta a pochopil jsem, že masa se úplně vzdát nechci. Po dlouhém pátrání a tápání jsem nakonec zakotvil u asijské kuchyně, která mě vlastně vždycky hodně zajímala a dnes mi naprosto vyhovuje.“
„Nesmíme však chápat asijskou kuchyni podle klasických čínských bister, jimiž je naše země poseta.“
„Tyhle pokrmy mají s opravdovou východní kuchyní společné snad jen to, že se tvoří v pánvi wok. Asiaté jsou dobří obchodníci, umí odhadnout krajová specifika a jim svá jídla poměrně rychle přizpůsobit, obzvláště pak minimalizovat náklady na jejich přípravu, což lidi zajímá na prvním místě. Takže pokrmy, které koupíte v těchto bistrech či ve většině čínských restaurací v této zemi, pravá čínská kuchyně skutečně nejsou,“ zdůrazňuje.
Připomeňte si Davida písní z muzikálu Bídníci:
Recepty si sbírá sám
Asijskou kuchyni má ale rád všeobecně, nejen tu čínskou. Například vietnamská kuchyně je podle něj málo známá, ale naprosto originální a přímo skvělá! Ale receptů na ni seženete minimum a ani v literatuře se toho člověk moc nedoví.
Číňané mají kuchyni velmi chytře postavenou a promyšlenou – je skvěle vyvážená a dává tělu vše potřebné, aby dobře fungovalo. Už systém vyváženosti pěti základních chutí v každém menu (sladká, slaná, hořká, kyselá a pálivá) je velmi promyšlený a je na něj dáván velký důraz. Díky tomu se nepotřebují po jídle dojídat nějakými dortíky či dávat si „sladké tečky“.
Sladké vážně nemusí
„Dřív jsem míval dost často návaly chutí na sladké, to se teď stává mnohem méně. Asiaté nahrazují cukry ovocem a hlavně konzumují ve velkém jeden skvělý a řekl bych přímo zásadní sacharid – rýži!
Ve Vietnamu nebo v Thajsku vzniká nový fenomén, začíná se tady objevovat vrstva bohatých, zvláště ve větších městech, případně u turistických letovisek. Tito bohatí se chtějí odlišit od chudých Vietnamců či Thajců, tedy se oddávají západní kultuře i stravě.
A první vlaštovky tohoto trendu jsou hned patrné. Když potkáte obézní jedince, máte takřka stoprocentní jistotu, že jsou to jedinci z těchto vrstev. Jinak vidět třeba tlustého Vietnamce je neobvyklé,“ popisuje zkušenosti z cest.
Z televize ho nejspíš znáte jako člena úspěšné vokální skupiny 4tet. foto: Lucie Vítková zdroj: smagpix.com
Co se ještě v Asii naučil
Kromě kuchyně ho ale Asiaté naučili i další věci. „Dřív jsem žil poměrně klasickým západním, tedy spotřebním způsobem života. Cestování po Asii mi ale otevřelo oči. Naučil jsem se například základní pravidlo – najdi si čas na život! Co si většina z nás řekne, když začne ve stáří svůj život rekapitulovat? Jak moc bylo důležité trávit tisíce hodin v autě, kanceláři, v práci? Kolik času jsem skutečně žil? Většina Asiatů na nás stále nahlíží tak, že jsme dokonalejší, lepší, že si žijeme mnohem lépe, ale já vidím, že velmi často tomu tak není.
Západní civilizace je sice velmi vyspělá, má mnoho vymožeností, ale mohla by se od Asie učit pokoře k životu. Zní to sice jako paradox, protože o Asiatech je známo, že právě oni jsou velmi pracovití. Ale když je člověk pozoruje důkladně, oni nikdy nezapomínají také žít, nenechávají si žití „na potom“. Kdo taky může s jistotou říct, že nějaké „potom“ přijde?.“