Zveme vás do doby ledové.

Zveme vás do doby ledové. Pojďte si s námi projít naučnou stezku, která populární formou odhaluje a přibližuje to nejzajímavější, co můžete vidět ve vrcholových partiích východních Krkonoš.

Naučná stezka Dědictví doby ledové je dobře dostupná nejen z Pece pod Sněžkou, ale i ze Špindlerova Mlýna. Můžete jedno z těchto letovisek zvolit za východisko a druhé za cíl a využít veřejnou autobusovou dopravu, nebo výlet pojmout jako okruh a vrátit se k automobilu či do místa ubytování. V popisu trasy uvádíme jako východisko Pec pod Sněžkou. Cesty na trase jsou vesměs dobře udržované nebo čerstvě rekonstruované, ale jsme na horách a nezbytností je dobrá pevná obuv, oblečení pro případ nepříznivého počasí a pro jistotu i dobrou mapu. Během výšlapu překonáme převýšení přes osm set metrů.

První ranní kilometry uběhnou rychle po asfaltu modře značené cesty z centra Pece pod Sněžkou Bukovým údolím do Obřího dolu. Cestou si užijeme jednu z mála skutečně alpských scenérií v Krkonoších. Na loukách tu kvetou violky žluté sudetské, za odbočkou cesty vedoucí do Modrého dolu masožravé rostliny rosnatky, nedaleko pamětní desky prof. Karla Kaviny, jednoho z původců myšlenky Krkonošského národního parku, si prohlédneme jednu z morén – kamenný val, který sem natlačil ledovec.

První oddech lze doporučit na odpočinkovém místě u kapličky v Obřím dole, kde první nedočkavci vybalují svačiny. Inu proč ne, na dalších třech kilometrech budeme stále jen stoupat a pocit lehčího batohu (ale těžší je bříško…) možná psychicky pomůže při zdolávání Kavinovy cesty, strmě se deroucí vzhůru západním úbočím Sněžky. Trasa Dědictví doby ledové sice oficiálně začíná až nahoře u Slezského domu, ale tady na dně údolí jsme uprostřed toho, o čem se píše v textu zastávky číslo 1, označené jako Obří důl: Toto je údolí ledovcového původu, svědčí o tom jeho profil ve tvaru písmene U. Úpský ledovec, který toto údolí kdysi pomáhal modelovat, dosáhl délky až 4 km, měl mocnost až 100 m a stékal svým splazem až do úrovně dnešní Pece pod Sněžkou… Na hranách Úpské a Studničních jam se v zimě tvoří mohutné převěje sněhu. Dosahují délky až 200 m , výšky i 12 m. Jsou příčinou pádů mnoha sněhových lavin. Po obvodu Úpské jámy je pět velkých pravidelných lavinových drah, další lavinové svahy leží na úbočí Sněžky… Obří důl je místo známé z historie hornictví. Rudy barevných kovů se zde dolovaly od 15. století. K největšímu rozkvětu došlo počátkem 19. století.

Pochod vzhůru zpestřují výhledy do čertova království na východním úbočí Studniční hory (Čeretova zahrádka, Čertova rokle, Čertův hřebínek), do Úpské jámy a v Rudné rokli nahlédnutí do technicky pozoruhodné vodárny na Rudném potoce. Les necháváme pod sebou a u bývalé Obří boudy konečně dosáhneme plochého hřebene, vlevo se rozšiřujícího do pláně Úpského rašeliniště, Roviny pod Sněžkou a Bílé louky, vpravo přecházejícího do masivu Sněžky.

U Slezského domu stojí hned dva panely naučné stezky Dědictví doby ledové: první na české straně hranice má číslo 1 a označení Obří důl, ten druhý je naproti, „za čárou“, spolu se jménem Slezský dům nese č. 9 a je poslední zastávkou trasy. Zbývá navštívit všechna zbylá zastavení, ležící na okruhu mezi nimi. Tady se můžeme rozhodnout, kterým směrem okružní stezku projít (ti, kdo přicházejí od Špindlerova Mlýna, se rozhodnou u Luční boudy). Ti z vás, kteří nebudou procházet celý okruh, ale trasu z jednoho horského střediska do druhého, s námi budou pokračovat po trase Slezský dům – Kopa – Biały Jar – Mały Staw – Równia pod Śnieżką – Luční bouda (nebo obráceně, případně s odbočkou na Úpské rašeliniště).

Stezka byla otevřena v roce 2003 a jejími autory jsou středoškoláci, účastníci přeshraničního projektu „Komunikace a ekologická výchova v českých a německých národních parcích“, do kterého se zapojili i polští přátelé. Informace jsou umístěny na dřevěných stojanech se symbolem smrčku.

Zastávka č. 9 – Slezský dům – se zabývá historií i přírodou v okolí této boudy: Slezský dům – v současnosti schronisko Pod Śnieżką, dříve Schlesierhaus – byl do dnešní podoby přestavěn v letech 1921–22, v roce 1924 byla v sousedství postavena velká větrná elektrárna… Kamenná moře, která vidíte na svazích Sněžky, jsou tvořena svory a kontaktními rohovci… Poblíž Slezského domu se vyskytují hlavně tato dvě rostlinná společenstva: klečové porosty a smilkové louky. Z nápadných rostlin tu můžeme vidět např. vlhkomilné druhy mléčivec alpský a havez česnáčkovou nebo koniklec bílý.

Černě značená cesta nás povede proti proudu turistických výprav, stoupajících od lanovky z Karpacze na Kopu směrem ke Sněžce. V textu zastávky na Kopě se hovoří o výškových stupních a horní hranici lesa: V Krkonoších se vyvinuly čtyři výškové vegetační stupně (podle polského pojetí jich je pět), a my se právě nacházíme ve stupni subalpínském, zvaném klečový. Kleč roste v podobě souvislých porostů nebo také v pruzích mezi subalpínskými loukami… Teplota, vlhkost a síla větru jsou faktory rozhodující o výšce horní hranice lesa, kterou na tomto místě vidíme…

Další kus cesty z Kopy k velké boudě Strzecha Akademicka už je mnohem méně frekventovaný. Inu, lanovka tu nejede… Za polovinou úseku přicházíme do zářezu Biały Jar, kterým protéká Złoty Potok. Tady je zastávka č. 7. Údolí Biały Jar lze označit jako nivační depresi. Takovéto terénní tvary byly formovány velkým množstvím stlačeného sněhu, tzv. firnu. V zimě se tu dnes hromadí obrovské množství sněhu sfoukávaného z Roviny pod Sněžkou a Úpského rašeliniště a vzniká tak lavinové nebezpečí. V tomto místě došlo 20. března 1968 k dosud největšímu krkonošskému lavinovému neštěstí, když zde zahynulo 19 turistů.

Sníh přetrvává v Bialém Jaru až do začátku léta. Odsud půjdeme po žlutě značené turistické cestě směřující na boudu Strzecha Akademicka. Další, modře značená stezka klesá k jezeru Mały Staw, na jehož morénovém břehu se vyjímá skoro pohádková bouda Samotnia, na níž jako by se zastavil čas. Stářím a povětřím mírně omšelá dřevěná stavba s malými okénky a poněkud temným interiérem. Ale co nechybí, jsou lidské rozměry a přívětivost. Unavení poutníci vynášejí pivo a kávu k venkovním stolům a lavicím z hrubých půlkuláčů, vytahují vlastní svačiny… Co říká zastávka číslo 6 (Jáma Małého Stawu)? Je to největší ledovcový kar v polských Krkonoších. Je dlouhý asi 1 km, široký 400 až 700 m a vysoký asi 180 m. Ledovcové jezero Mały Staw má plochu 2,89 ha, hloubku až 7,3 m a jeho hladina leží v nadmořské výšce 1 183 m… Mały Staw je odvodňován říčkou Łomnicí, která si proráží cestu několika ledovcovými morénami. Největší z nich o výšce téměř 60 m tvoří hráz jezera, na které stojí i bouda Samotnia.

Když sejdeme ještě trochu níže, můžeme v detailu obdivovat morénovou hráz jezera, vzhled i vůni kvetoucích keřů střemchy hroznovité skalní, které snad nikde jinde v Krkonoších neroste víc, a meandry říčky Łomnice, vinoucí se dnem karu poblíž Domku Myśliwského (infocentrum Karkonoského parku narodowého).

Jak známo, horská jezera jsou většinou v dolíku a Mały Staw není výjimkou. Při výstupu z karu Malého jezera zpět do Čech (stále po modré) překonáme menší převýšení než ráno z Obřího dolu, ale ušlé kilometry se na méně trénovaných výletníků už projeví. Svah se nahoře mírní a na pár desítek metrů se přidáme ke známé, červeně značené cestě Česko-polského přátelství. Tady naučná stezka nabízí panel č. 5, Rozcestí Spalona Strażnica. Směrem na jih a na západ vidíme rovinu, ze které se zvedají nevelké vyvýšeniny s oblými úbočími. Geomorfologové tento reliéf označují jako paleogenní zarovnané povrchy… taková krajina se kdysi rozkládala na velké části plochy dnešních sudetských pohoří. V terénních sníženinách Bílé louky a Roviny pod Sněžkou tu vznikla subalpínská rašeliniště s nevelkými, ale početnými jezírky.

Odtud je to jen pár kroků téměř po rovině k naší předposlední zastávce, nazvané Jantarová cesta. Po té ostatně kráčíme, na louce spíše formálně vedeni žlutými značkami: Jantarová cesta je pouze úsekem cesty Slezské od Luční boudy směrem ke Karpaczi. Její název pochází z roku 1997, kdy byla otevřena jako turistický hraniční přechod… Za pěkného počasí je odtud vidět daleko na sever, do Jelenohorské kotliny. Tam se zhruba před 300 000–120 000 lety po celém obzoru blyštilo čelo rozsáhlého skandinávského ledovce, který se přiblížil na vzdálenost 7 km od Krkonoš.

Dalším postupným cílem je Luční bouda (zastávka naučné stezky č. 3). Veliký hotel ze 40. let 20. století je výsledkem pětisetletého vývoje horského hospodářství uprostřed Bílé louky. Na náhorní planinu Bílé louky nad hranicí lesa přivedla osídlence Slezská stezka, která v těchto místech překračovala hlavní krkonošský hřeben. Na přeměně severské tundry v obhospodařovanou krajinu se tu už od 16. století podíleli obyvatelé Luční boudy a nájemci okolních pastvin a senišť. Nejvíce píce pro dobytek ustájený v Luční boudě (např. v r. 1796 tu bylo přes zimu 17 krav a 12 koz) poskytovala tzv. travní zahrada, která přímo sousedila s boudou a byla pravidelně hnojena a kosena. Z mléka se vyrábělo vyhlášené horské solené máslo, bylinné sýry nebo speciální kozí sýr, nabízené stále stoupajícímu počtu turistů. Na stejném principu spojujícím tradiční hospodaření s pohostinstvím fungovala i sousední Rennerova bouda. Před 2. světovou válkou chovali na Luční 6 koní a 20 kusů dobytka. Po válce byl chov zvířat postupně likvidován, v 50. letech se omezil na koně určené k zásobování, poté byl zcela zrušen.

Od Luční boudy můžeme odbočit k Úpskému rašeliništi, kde je zastavení naučné stezky č. 2. Je to jedno z míst, kde spolu rostou dva svědci setkání alpínské a severské flóry: pod keři kleče pozorný návštěvník z dřevěného chodníku nad hladinou rašeliniště může spatřit ostružiník morušku.

Po Luční boudě je poslední občerstvovací zastávkou před sestupem do údolí po červeně značené Staré Bucharově cestě Rennerova studánka. Vodu nám nabízí na místě bývalé Rennerovy boudy, která vyhořela, stejně jako Luční, během bojů o československé pohraničí v září 1938, ale už nebyla obnovena. Za odbočkou k vyhlídce Krakonoš, odkud se pokocháme pohledem na jediný opravdu ostrý hřeben v Krkonoších, Kozí hřbety, už stezka jen klesá do svatopetrského údolí. Doporučujeme variantu v půli svahu přejít na žlutě značenou Judeichovu cestu, která se zvolna noří pod kamennými moři a klečí do kulturních smrčin. Ze Svatého Petra už je to pak jen kousek na špindlerovské náměstí.

Na naučnou stezku Dědictví doby ledové lze nastoupit klasickým turistickým stylem bez výpomoci automobilu prakticky odkudkoliv z Krkonoš. Na její trase se pozorným návštěvníkům vrchovatě dostane nejen estetických zážitků z krásné a na této trase velmi proměnlivé horské krajiny, ale i odborného poučení, jak zdejší krásy přírody v dávnověku vznikaly. Toto dědictví je odkázáno i vám.

Krkonošský národní park

Související příspěvky